Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Cestou domů, před malou chvilkou, tma už dávno byla mezi námi, jsem viděla na obloze těsně pod měsícem anděla. Křídla měl jako závoje a postavičku zrovinka jako vystřižený z papírového Betlému. Byl nádherný a shlížel ze svého nebe. Celý obláčkový. Na zastávce trolejbusu jsem potkala... Znáte to, občas vídáte lidi, kteří vás něčím, bůhvíčím, zaujmou a až magicky přitahují vaši pozornost kdykoliv s nimi přijdete do styku? Potkávám paní. Je štíhlá, malá, drobná, má dlouhé hnědošené vlasy a vrásčitý obličej, ačkoliv je jí určitě jen něco přes třicet. Je vždycky čistě, ale hrozně ošuntěle oblečená, rozcuchaná, tichá. Dnes tam stála s minimálně čtyřmi jídlem naditými taškami a manželem, vyšším pánem se silnými brýlemi na očích. Byl trochu netrpělivý. Povídali si. A ačkoliv jsou oba docela prostí, z jejich rozhovoru bylo cítit, že se mají strašně moc hezky rádi. (Vím, že je to neslušné, ale ti lidé mě natolik zaujali, že jsem se neubránila a poslouchala jejich rozhovor. Tímto se jim dodatečně omlouvám.)
"Tak já nevím, půjdeme pěšky?" "Ne, vždyť už to pojede..." Pán byl ale stále takový nesvůj. "Ty bys raději šel pěšky, viď?" "No." "Tak běž, já tu počkám." "Ne, to ne." "Běž, já tu počkám, za chvíli to pojede." "Ne, nenechám tě tady samotnou." "Běž, nic se mi nestane, jsou tu lidi." "Ne, v Praze taky byli lidi, 10 lidí a všichni jen koukali, žádný nepomohl." "Jen běž." "Ne, já tu počkám." "Vždyť já nic nemám, ani mobil nemám." Trolejbus přijel. Osvítil naše obličeje a paní vzala dvě tašky a nastoupila. Pán si stoupl tak, aby všichni ostatní mohli před ním projít a díval se přitom na svou ženu, jak platí řidiči. Podívala jsem se na něj a on povídá: běžte. Tak jsem nastoupila. A další lidé za mnou a nakonec nastoupil on. Jistil nás zřejmě zezadu. Vedle své ženy položil na sedadlo jednu z tašek, sám stál a povídá: "Se mi nedávno takhle vysypala taška." "Jo? A kde?" "Na konečný." "A co jsi dělal, prosím tě?" "No co, sbíral jsem." Paní se smála a povídá: "Ale já myslím jako cos dělal, že se ti vysypala taška?" "Koukal jsem okolo." Zase se smála: "A co na to ostatní lidi? Pomohl ti někdo?" "Ne, všichni koukali a smáli se." "No bodejď, chlap jako hora, ten nepotřebuje pomoct, ať si sbírá sám."
A pak jsem musela vystoupit. Oni jeli dál a nejspíš už jsou doma a jedí puding, protože se o něm taky v tom trolejbuse bavili. A já jsem se cestou znovu podívala na nebe a už tam ten anděl nebyl. Ale byla tam labuť. A než jsem došla domů, proměnila se ta labuť ve pštrosa, klokana a nakonec se rozplynula docela.