Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Tak mouchu včera nahradila beruška. Ještě malinká, teprve dvoutečkovaná přistála si to na okně a lezla. Nejspíš za sluníčkem. Otevřela jsem jí okno... Vzala jsem ji na prst... Vystrčila jsem prst i s beruškou z okna a... Nic. Čekám, čekám, ruka už mi dřevění a beruška se drží a drží jako klíště. Dvoutečkované miminko. Tak jsem zavřela okno a s berunkou právě uvelebivší se na palci s náplastí jdu ukázat svůj objev Kubovi. Pozorovali jsme ji zblízka. Usnula. Normálně to regulérně zabalila, nohy si schovala pod sebe a byla úplně mrtvej brouk. Kuba říkal, že potřebuje nejspíš hodně spánku, když je ještě tak malá. Tak jsem byla trpělivá. Chodila jsem s beruškou na palci po bytě a dělala všechno jako normálně, akorát hůř. Dala jsem si jablečnou přesnídávku od mamky a sedla si. Kubu napadlo, jestli třeba nebude mít hlad až se vzbudí, a tak jsem jí nepatrněj ždibilínek přesnídávky dala na palec přímo před ní. Jenomže ona pořád spala a spala, tak jsem ji malinko pošoupla, opatrě do ní žduchla a ona se probrala. Začala lézt kolem té přesnídávky a nakonec do ní zabořila hlavu a zas se přestala hýbat. Nechala jsem ji, ale když už to bylo dlouho, raději jsem ji kousek odstrčila v obavě, aby se mi neudusila. Nevím, jak to mají malinké berušky. Znovu se k přesnídávce přiblížila a osahávala si ji a omakávala nožičkama. Kubu napadlo, že jí uděláme domeček. Vzal plechovou malou krabičku a do ní dal papírový kapesník. Já přidala kapičku přesnídávky, lísteček z kytky, kvíteček a sklepla jsem berunku do krabičky. Chvíli byla netečná, ale za okamžik už byla zase u přesnídávky. A za další okamžik už byla z krabičky venku neznámo kde. Nenechala ani lísteček narozloučenou. A co se nestalo....................? Dnes odpoledne slyším hluboké bzučení. Kouknu na límec od mikiny a hle: Berunka! Moje dvojtečkovaná kamarádka mě přišla pozdravit. Teď už je zase bůhví kde, ale to neva, hlavně že vím, že o sobě víme...

Těsně před koncem návštěvních hodin jsem utíkala za taťkou do nemocnice. Ležel jako obvykle. Sáhla jsem mu na ruku, nezdála se mi horká. Minule měl horečku 40°C a hřál jako kamínka. Dívala jsem se naň a vyprávěla mu, co jsem dnes dělala v práci. Nevěděla jsem moc co říct, a tak jsem vyprávěla hlouposti jako jak pojedu zase do Prahy na velikonoční trhy prodávat a jak děláme v práci celí diví vajíčka a květinky z keramiky a jak ho všichni pozdravují... Taky jsem řekla: "Mám tě moc ráda, tati." A on strašně lehounce nepatrně slabě pohnul víčkem. Já vím, že to nic neznamená, když v nich zatím ani nemá reflex, byl to jen takový záškub nervu nejspíš, určitě bezděčný pohyb. Náhoda, ale moc milá. Díky, tati, fakt to se mnou umíš!