Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Běžím. Pádím. Celé mé tělo ubírá se tím jediným směrem, za tím jediným cílem: běžet. Jako o život uháním a cítím, jak mi obličej spaluje chlad ledového vzduchu, který svým tryskem rozrážím. Utíkám a vnímám jen svůj dech. Rytmus dechu v koordinaci s pohyby rukou a nohou. Zvyšuje se, zrychluje, vysiluje. Utíkám tak rychle, že se mi všechny sněhové vločky vyhýbají. Tak rychle, že cítím, jak mi křupe pod nohama každičký nepatrný led jako sklo. S mohutným skřípotem se rozbíjí na tisíc miniaturních kousíčků. Sotva popadám dech. Nezastavuji. Zemdlené ruce a nohy jdou od sebe, už neběží v harmonii, plácají se teď jak je napadne, jejich jediný zájem je odpočinout si. Hlava. Hlava nechce odpočinout. Hlava velí běžet dál a umřít na konci cesty nebo se zastavit a nechat se zastřelit na znamení přijetí své prohry. Ledový vzduch znovu a znovu mrazí mé tváře, oči pláčí z té zimy a kapky se řinou zpod víček jako studené hrášky, co s cinkotem dopadají na dno sklenice od zavařeniny. Uháním dál po cestě, která vede rovně a do zatáčky. Letím po kamenité pěšině podél lesa. Stromy mají hrůznou tmavozelenou předvečerní barvu. A náladu. Ohýbají své větve k mým nohám, snaží se mě zadržet větvemi, snaží se mi podrazit nohy, aby mě pak mohly ukrást pro sebe. Mám obavy, že vlhký vzduch, jenž se valí z lesa mne má nalákat blíž, abych se chytila do pasti. Ale to tak krásně voní. Běžím dál a nezastavuji se, dýchám vůni lesa a sněhových vloček, které začaly teď zrovna padat. Vůně sněhu mě uklidní. Přestávám se hnát. Zvolňuji tempo, už jdu skoro krokem, málem bych byla zakopla vysílením, ale zadržel mne muž, který právě běžel kolem. Neupadla jsem a nakonec se přistihla, že stojím. Stojím odložená tam, kde mne muž zanechal. A čekám. A neběžím. Dýchám jen vůni sněhu a dávám si ho taky do úst. Z nedaleké smrkové větve si nabírám plnými hrstmi a cpu si sníh do pusy. Vnímám, jak mi začíná být zima na nohy. Boty nehřejou, kalhoty studí od toho věčného stání. Znovu se dávám do běhu. Znovu nabírám rychlost. Málem mě zasálh šíp. Těsně vedle mého ucha prosvištěl bílý šíp a zapíchl se do protějšího kmenu smrku. Utíkám. Neohlédnu se. Jsem beznadějný běžec mezi vločkami. K ránu zemdlená vysílením upadám do hlubokého spánku, ve kterém prožívám včerejší dobrodružství a vůně sněhu se line větraným pokojem až ke mně do nosu. Nesežral mě vlk, ale málem!