Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Dva páry běžek a hůlek vsunuli jsme v červený zánovní obal a nastartovali vůz. Legrační běžecké kalhoty obepínaly mé nohy v mírně přiléhavých rajtkách a bunda příjemně šustila. Čepice, šála, rukavice, Jakub, vše na svých místech. Jedeme na hory. Počasí nám přálo... zažíti mlhu. Nevadilo nám to. V polovině cesty začalo auto konečně topit, přestala se potit okna a začal se potit Jakub. Stěrače stíraly drobný deštík, a nebo to snad byly sněhové vločky, které vítr odvíval z korun stromů. Sněhu přibývalo. V závějích kolem silnice bylo lze spatřiti i přeražené zapadané boby. Konečně jsme dorazili nahoru. Parkoviště zelo poloprázdnotou. Přezula jsem turistické kecky a nazula apartní běžeckou obuv. Lyže jsme vyprostili z futrálu a zamkli vůz. Přicvakli jsme se a od této chvíle se běžky staly nedílnou součástí našich těl. Hůlky byly našimi prodlouženými pažemi. Na obličeji zel mi permanentní úsměv (připitomělý možná, ale zato permanentní!) a nepatrná námraza.  Odpichujíce se od ledovkou a sněhem pokrytého asfaltu jsme vyrazili k rozcestníku. Kuba zkoušel bruslit, ale záhy zjistil, že by tímto způsobem co nevidět zahladil již tak málo výrazné stopy po rolbě. Nechal toho a poslušně se zařadil. Zvolili jsme trasu po žluté, pouhých dva a půl kilometru (přeci jen jsem začátečník) a vnořili se do mlhy. Obloha, sníh, vzduch, stromy, moje lyže, všechno bílé mléko. Jelo se parádně. Sníh měl příznivou konzistenci. Moje nudle také. Co chvíli jsme zastavovali na smrkání. Voda z nosu mi vytékala prakticky nepřetržitě. Míjeli jsme se s občasnými běžkaři vesměs běžícími v opačném směru, avšak po stejné "koleji." Co chvíli jsme ze stopy vystupovali, abychom se s vlídným "není zač" znovu zařadili na tu jedinou hlavní tepnu, která nás vedla k cíli "Pod loupežníkem." Jelo se tak nádherně lehce, že jsme se Pod loupežníkem (mimochodem žádného jsme nepotkali) rozhodli jet ještě k jakési pomyslné Myslivně nebo hájovně nebo tak nějak, po modré asi půl kilometru. Celou cestu jsem se kochala krásami okolní přírody a nutkavě myslela na posilovací vynález Orbitrek...(mám pěkně vymytý mozek, co?) Zpátky k autu jsme dorazili zhruba za hodinku a půl. Měla jsem ukrutnou žízeň a bylo mi vedro. Odepli jsme se z lyží a paže vyprostili z hůlek. Pila jsem vodu z lahve v batohu a tajně pošilhávala po Jakubově Fidorce. Nazula jsem si opět kecky a jeli jsme domů.

Zbytek dne a noci pamatuji si spíše útržkovitě. Probouzela jsem se jen na pití, jídlo a v deset hodin na film s Michaelem Douglesem. Celou neděli vnímám své tělo jako nesmírnou zátěž. Jediné, co mi zůstalo svěží, jsou prsty skákající po klávesnici. Do desíti nevydržím. Půjdu i dnes spát brzy...