Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Cestou nočním trolejbusem velmi často myslím na sebe. Trochu sebestředné, pravda, ale přiznávám se k tomu otevřeně, protože (já zbabělec) očekávám za to jistou maličkatou úlevu z vašeho případného mravního pohoršení. Dnes to bylo dost intenzivní. Přemýšlela jsem, co činí z lidí Osobnosti. Tedy lépe řečeno, co činí Osobnost ze mě. Přišla jsem na to. Ukradla jsem to od někoho jiného, abych to samé v sobě objevila. V mém životě potkala jsem již spoustu lidí, kteří měli v sobě něco krásného, dokonce tolik moc krásného, že jsem zatoužila být jako oni a to dobré, co mě na nich uchvacovalo, jsem přijala za své. Musím se přiznat, že i pár špatností jsem přijala za své, evidentně mě uchvátily rovněž. Když mi bylo patnáct, šestnáct, koupila jsem si u babičky na Moravě v hypermarketu knížku. "Korálky v pupíku" od paní Hany Poltikovičové. Tehdy jsem ještě toužila stát se "hvězdou diskoték." Můj svět mi připadal všední, obyčejný, plný normálních věcí a to mne neuspokojovalo. Pak jsem četla tu knihu... "Jmenuji se Karin a nemám ráda špenát. Když spím, většinou mi nohy vyčuhují z postele a občas mi spadne peřina. Mám tmavé vlasy a středoškolské vzdělání. Zpívat neumím, ale zpívám ráda. Malovat neumím, ale maluji ráda. Hrát na klavír neumím, ale hraji na něj ráda. Zbožňuju se v něčem patlat. Když dělám bramborový placky, mám je vždycky hodně mastný, a když si jdu koupit čokoládu, koupím si mléčnou..." Moment, to jsem přece já! Až na pár detailů, jakože já neumím bramborové placky vůbec a čokoládu si koupím hořkou, je tohle kniha o mně! Nebylo to tak docela, ale začalo ve mně hlodat, proč se nechovám tak, jako Karin? Proč nedělám ty věci, které dělá ona? Je přeci tak svobodná, tak svá, tak nezávislá a... krásná! Ano, připadalo mi, že je krásná. Toužila jsem být také tak duševně krásná. Proč chci být někým jiným? Kým? Za co se pořebuji schovat? Já jsem přece ta, kterou kniha oslovila! Já jsem Karin, já! Možná to zní hloupě, takhle podané, ale rozhodla jsem se už nikdy nepřetvařovat a usilovat celou svou bytostí o to být sama sebou, zrovna tak jako hrdinka mé knihy. Mám to v sobě. Každý to tam má. Můžeme se na svět dívat svýma očima tak proč to neděláme? Jde jen o to, překonat strach a rozpaky a hodit za hlavu: co by tomu kdo řekl? Hloupost! Co tomu řekne naše duše, když bude celý život hrát druhé housle a ustupovat neviditelným nesmyslným paradoxním půlkrokům? Proč jí nedovolíme, aby vykračovala zpříma? Stydíme se za ni? Za sebe? To snad ne... Já jsem se začala kolem sebe dívat svýma očima. Začala jsem hledat svoje cesty a tolik mě to bavilo, naplňovalo, že jsem chtěla stále víc a víc a hledala mezi lidmi, které jsem potkávala, co mají v sobě, co mám i já, ale ještě jsem to neobjevila? A nacházela jsem! Bylo najednou tolik věcí, které jsem mohla dělat, čím se zabývat, co si dokázat. Stal se ze mě sběratel toho dobrého pro sebe. Najednou jsem prostě žila jako Já. Objevila jsem v sobě skryté poklady, i pár dost nepěkných věcí, za všechny mohou uvést ty méně škodlivé: jako že koušu do gumy, olizuju křídu, říkám ostře nečekané věci nebo kradu v restauraci sklenice, svícny a popelníky. (ale povětšinou jsou to věci reklamní, tudíž nejsou k újmě nikoho a mně slouží náramně k obohacení někoho, kdo by je rád ode mě dostal darem.) Zatím jsem vznikla do podoby, v jaké mne znáte dnes. Jsem sama zvědavá, jakou osobitost si ještě přiberu k té své podivné Zůze, co se bojí komárů, a proto kráčí raději rovnou ke slonům... A jací jste vy?