Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Kuba a já budeme mít narozeniny. Už brzy. Napínáme se. Předháníme. Plánujeme a chystáme. Těšíme se. Já se strašně moc těším. Dáváme si matoucí hádanky, abychom poodhalili, co pro druhého chystáme a zároveň jej tím úplně zmátli. Narozeniny jsou fajn. Od malička mívám dort. Kuba prý dort a svíčky doma moc nemíval. Tak ho pro něj s mamkou pečem. Celých čtyřiadvacet svíček mu do něj zapcháme a až je všechny sfoukne, tak ho zbaštíme. Samozřejmě, že Kubu! Přesně za sedm dní se to zopakuje. Mám to strašně ráda. To těšení a napětí a překvapení, dort je pěkně nazdobený a voní. Všichni jsou tak nějak slavnostní a usmívají se. Kuba, mamka, Adámek. A já nevím, co si mám přát. Přeju si pokaždé to samé. Možná to zní malicherně, ale cítím se šťastná. Na gratulace si moc nepotrpím. Jen ty pusy a objetí. Ty mám ráda. Možná, že mi brácha, jako vloni, natrhá kytici pampelišek u nás za domem. Nebo dostanu obrázek udatného rytíře s mečem a přilbicí? Nebo obojí? Už se to blíží. Celý rok pro pár minut, snad i hodinu. Jedna oslava, jeden dort, trochu dárků za napjatým očekáváním. To je všechno. Nic zvláštního se nestane. Každý rok stejné a pokaždé se na to těším. Snad právě proto. Netoužím po oslavách ve velkém stylu. Ani po exotickém místě. Chci být doma. S mamkou a s Kubou a s bráchou. Můžu je vidět kdykoliv. Třeba každý den. Ale tohle je jiné. Tu výjimečnost nevidím, je dána snad tím, že se na pár dní předtím a v onen významný den stanu středem zájmu lidí, na kterých mi nejvíc na světě záleží. Možná. Letos na nás vyšly čtvrtky, Kubí. Tak se těš. Můj dárek je červený a váží asi jako Adámek. Hádej!