Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Včera jsme byli s Kubou na kratinké procházce. Bylo to opravdu kousek za domem, v ulici Kosmonautů. Nikdy tam nechodím. Nevedou tamtudy žádné spojovací trasy a psa k venčení rovněž nemám, tudíž, ač je Kosmonautů za domem, já tam nevkročím jak je rok dlouhý. Hustě padal sníh. Šli jsme bez deštníku, jen v čepicích a dělali si srandu, jestli Marta a Tena jsou z Eleftriadu nebo jestli jsou jen Eleftriadu. Dlouho nám to vydrželo. Došli jsme k lesíku, k malému sídlištnímu lesíku a bez váhání vkročili úzkou pěšinkou mezi keře. Sotva pár metrů jsme ušli, když jsme uviděli skupinku teenagerů kouřících v těchto končinách startovačky bez filtru či kůru ze stromu, nebo ještě něco horšího, nevím... Neohroženě jsme se vydali vstříc těmto lidem v dobré víře, že je na úzké pěšině obejdeme, jenomže... Já jsem stoupla na jakousi umakartovou desku celou posněženou a šíleně uklouzla. Zmítala jsem se k pobavení všech na té kluzké stěně, mohla to být vteřina či dvě, když tu mi přišla na pomoc Kubova spásná ruka. Bohužel i noha. Kuba vstoupil rovněž na onu desku, takže jsme se chvíli klouzali oba snažíce se zachytit jeden druhého, přičemž jsme se tím víc sráželi k zemi. Několikavteřinová záležitost bohatě postačila k pobavení celé party včetně nás. Byla to opravdu komická situace. Snažíte se projít co možná nejnenápadněji kolem, aby si vás nikdo nevšiml, protože jen procházíte kolem a uklouznete jako malí. Kouzelné. Došli jsme k objektu bývalé mateřské školky, kam malá Zůza chodila. Dnes je to vyhořelá umakartová stavba, uvnitř bordel, venku křoví. Zasněžené a smutné. Dovnitř jsme samozřejmě nešli, jsem posera, ale našli jsme ostatky malinkého dětského posezení, kde jsme si na zahrádce hrávali. Bývalo tam pískoviště a lavičky a stoleček. Dnes jen pár železných tyček. Taky tam stojí dub. Veliký. V mých vzpomínkách obrovský na kopci. Teď tam ale žádný kopec není. Z toho dubu padaly na zem žaludy. Jídávala jsem je. Seděla jsem na té lavičce s nasbíranými žaludy, loupala je a kousala do nich. Byly trpké. Do toho mého dubu uhodil blesk. Je mrtvý. Celý ohořelý. Strašidelné. Našli jsme díru v plotě a šli odtamtud. Šli jsme sněhem, závějičkami na chodnících, šli jsme za ruce a vyplazovali jazyk na sněhové vločky. Vyšlapávali jsme obrazce, a taky jsme potkali děti, které si dělaly cestičky ve sněhu lopatami, a pak v těch cestičkách chodily. Našli jsme jednu lyži. Dětskou, modrou lyži. Kuba vymyslel, že by se dalo na té lyži klouzat podobně jako jezdit na koloběžce. Takže jsme dobrý půlkilometr lyžoběžili a strašně jsme se při tom unavili, ale bylo to kouzelné. K o u z e l n é ...