Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Hudební vystoupení našeho kroužku se uskutečnilo v kostele. Včera. Byl to krásný krásný krásný kostel. Stará polorozpadlá stavba se špatnou střechou a oloupanou omítkou. Nebyl tam oltář (v tom pravém slova smyslu - samozřejmě jakési místo sloužící za oltář tam bylo) ani varhany ani sochy. Nic víc, než několik měděných drátků, svíce a hnědě natřené lavice. Ten kostel měl nádhernou atmosféru. Nepotřeboval nikoho ohromovat svou mohutností, monumentálností stavby a boubelatými postavami kárně zdvihajícími ukazováky. Nepotřeboval nikoho zastrašit a zmenšit, poučit ani pokárat. Bylo to tak přirozené místo, že byste věřili, že Bůh bydlí právě tady. Tady se sním můžete setkat. Tady na vás dýchne, aby vám zahřál zkřehlé prsty při hře na kytaru, tady se mu můžete svěřit a on vás uslyší. Není schovaný za vším tím přepychem a zlatem obětovaným pro něj lidmi, kteří se mu chtějí zavděčit. Na lavicích sedělo asi třicet lidí. Přišli se podívat na naše vystoupení. Zpívali jsme, ačkoliv jsme byli znatelně oslabeni o některé zpěvné "tahouny," tak opravdově a s chutí, že se naše hudba nesla od země až k věži tím křehkým průzračným místem jako pára, jež nám stoupala od úst. S každým chomáčkem blíže uším a srdcím těch, kteří obětovali hodinku svého dne a přišli do starého chladného kostela poslouchat naši hudbu. Maminka přítelkyně, o které jsem se zmiňovala v minulém příspěvku, umírá. Přítelkyně mi řekla: "Kdyby tam náhodou byl, kdybys ho tam potkala, popros ho, prosím tě, aby si ji vzal už k sobě. Aby ukončil její i naše trápení, prosím tě, udělej to pro mě." A tak, jako jsem v pondělí prosila hvězdu, aby ji uzdravila, tak jsem teď prosila jeho, aby si ji vzal. On tam byl. Doufám, že mě slyšel. Mé srdce pro to na okamžik tlouklo.