Zuzy blog - Zůza píše zeleně

O kolik čistší jsou lidé, kterým nebylo dopřáno žít plnohodnotný život, než ti, jimž dopřáno bylo? Ovšem je třeba podotknout, že zásluhu na tom mají hlavně rodiče, kteří se smířili s postižením svého dítěte, a přesto se rozhodli bojovat a dát mu to nejlepší: spoustu lásky, porozumění, otevřenou náruč, naučili ho to, co byl schopen se naučit a pochopit a nechali ho takového, jakým je. Ovšem jsou mezi námi i rodiče dětí, kteří se nesmířili s osudem a potomka buď dali do ústavu, nebo se ho snaží přetvořit k obrazu svému: tj. udělat z postiženého dítěte zdravé. Tento boj je předem natisíckrát prohraný. Také proto, že v dítěti zabijí i to poslední zdravé, co mohlo v sobě mít. Chci se ale věnovat těm prvním, tvoří bohužel menší část našich "kamarádů" ze stacionáře, ale myslím, že o to víc si zaslouží, abych vám o nich pověděla (o něm):

1. Nemají předsudky. Jsou nestranní, úsudek si vytvoří až na základě toho, jak se k nim kdo chová, co pro ně kdo dělá, jak je vstřícný nebo milý, uzavřený, zamračený, smutný... Je jim jedno, jak kdo vypadá. Mají pro každého připraveny tisíce růžových skel, pokud si je podle nich zaslouží.

2. Umí se těšit z maličkostí. Namítnete, že nemají starosti. Ale to je omyl! Oni mají starosti. Mají někdy větší starosti než my, co si je dokážeme tak nafouknout a uvědomit a zabahnit jimi sebe i své okolí. Každý má starosti přiměřené jeho věku, způsobu života, postavení.

Jiří: "David mi zase říká, že mi chce koupit psa. Ale já nemůžu mít psa, já mám alergii tak proč mi to pořád dokola opakuje???? Já nechci psa! Nechci nechci nechci!!!!"
(Jiřík má strach, že onemocní, protože nechápe, že mu David psa doopravdy nekoupí, že ho tím pouze škodolibě zlobí)

3. Umí si uvědomit svou chybu a omluvit se za ni. Jedno, že na to později zapomenou a třeba ji udělají znovu, tisíckrát, ale dokáží se zamyslet a přiznat, že jejich jednání nebylo správné, že udělali chybu a omluví se.

Já: "Jiříku, koukni, pavouk, vezmi ho, prosím tě, na tomhle papírku a vynes ho ven na trávu..."
Jiří: (pavouk spadl z papíru a on ho zašlápl)
Já: "Jiříku, co jsi to udělal? Tys ho zašlápl! Proč jsi to udělal, vždyť nám nic neudělal a tys mu způsobil smrt. Pavouk mohl mít rodinu, mohl mít děti, a dědečka s babičkou, maminku... Teď nežije a přitom nám nic neudělal...Přeci nemůžeš jen tak zabíjet pavouky, co kdyby nějaký obr přišel a zašlápl tebe? On se tě určitě moc bál, jsi pro něj takový veliký obr."
Jiřík: (zmateně se rozhlíží, mlčí, uzavírá se do sebe)
Jiří: (minul víkend, už jsem na to zapomněla) "Zuzko, já už ty pavouky nebudu šlapat. Jsem ho měl vynést. Já je nebudu zabíjet. Ho příště prostě vynesu ven. Nebudu už zabíjet pavouky.Se omlouvám."

(Doprovázela jsem Jiříka domů, sám by netrefil. Je zvyklý na pevný řád, vybočení ho mate, rozhodí. Cestou slepá paní prosila o pomoc, nemohla najít jednu ulici. Vzala jsem ji tedy za ruku a šla s ní. Jiřík vedle mě. Paní byla moc vděčná, ovšem Jiřík dosti netaktní)
Jiřík: "Proč... Kam jdeme???"
Já: "Doprovodit kousek paní, nemůže najít jednu ulici."
Jiřík: "Ale, jsem už měl bejt dávno doma! Už jsou dvě pryč!"
Já: "Já vím, ale paní potřebuje pomoct, tak jí pomůžeme, a pak tě hned odvedu domů ano? Neboj se.
Jiřík: "Proč s ní jdeme? Vždyť já už mám být doma! Proč nepomůže někdo jinej?"
Já: "Protože, Jiří, paní potřebovala pomoc a my šli okolo a nic nám to přeci neudělá, když jí pomůžeme. Sama netrefí."
Jiřík: "No ale já už měl být dávno doma!"
Jiřík: (druhý den) "Se omlouvám. Jsem pospíchal, ale když někdo potřebuje pomoct, tak ji potřebuje a já můžu chvilku počkat. Kdybych já potřeboval pomoct, taky bych byl rád, kdyby mi někdo pomohl. Se ti omlouvám, že jsem pospíchal. Příště zase někomu pomůžeme."

Jiří: "Co budu mít dnes k obědu?"
Já: "Nevím."

Jiří: "Zuzko, co budu mít k obědu?"
Já: "Já nevím, co sis objednal Jiří."

Jiří: "Co budu mít k obědu, nevíš?"
Já: "Nevím, Jiří, co sis objednal, to budeš mít."

Jiřík: "Zuzko, co budeme mít dneska k obědu?"
Já: "Jiří, já to nevím, co jsi si objednal to máš a přestaň se mě už ptát pořád dokola. Já to nevím!" Pokud si to nepamatuješ, nechej se překvapit! (nemusela jsem být tak přísná, ale už mě zlobilo, že se pořád dokola ptá)
Jiřík: (mlčí, dívá se na mě, na práci, co jsme dělali, z okna, zmateně se rozhlíží, mrká, mlčí)

Jiřík: (za hodinu) "Zuzko, já se ti omlouvám. Nebudu se tě pořád ptát, prostě když si něco objednám, tak to mám a když nebudu vědět, tak se nechám překvapit nebo si to přečtu na jídelním lístku. Promiň, jsem chtěl, abys věděla, že mě to mrzí, že jsem se tě pořád ptal..."
Já: (už jsem zapomněla na takovou maličkost) "Děkuju ti, Jiříku, vážím si toho, žes mi to řekl a že sis to takhle uvědomil. Také se ti omlouvám, že jsem na tebe byla přísná. Promiň."

Jsme "přátelé" a já jsem pro něj pořád Zuzanečka potečkovaná naše nejmilejší :)

Věnováno Kubovi za to, že mě přesvědčil, že to, co jsem vám tím chtěla říct, není blbost.