Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Přišel mi email: "Co s tebou je, vole? Jsi v pořádku? Už skoro tejden jsi nepísala do blogu..." O. Můj dobrý přítel. Nikdy nezklame! Omlouvám se všem, kteří již poněkolikáté navštívili mé stránky v naději, že dnes konečně snad už Zuza poví, co se děje v hlavě... A ono nic. Tedy ne, že by se snad nic nedělo v hlavě, právě naopak! V důsledku tzv. NŽZ neboli náhlých životních změn nebylo poslední dobou možné uspokojit Zuzy grafomanskou potřebu. Zuza se přestěhovala. Stalo se to rychle. V neděli sbalila do kufrů, tašek, do krosny a batohů velkou část nepostradatelných věcí jejího života a nechala je odvézt do svého nového budoucího domů. Do prázdného, studeného, cizího, i když nově uplácaného bytu v ulici Alejní, patro páté. Výhled parkovištní, topení malé, samota velká, odvaha tvářící se, že tam je a Zůza malá malá malinkááááá. Nemám ráda sentimentální řeči, jež pouze jitří staré rány, nebo v lepším případě dávají trpkou příchuť vzpomínkám na události, které byly šťastnější, než ty současné, avšak nenávratné. Musím však, pro vaši představu, (ve skutečnosti pro tu svou) uvést několik fotografických snímků, které zůstaly zaznamenány v mé mysli, a které zapůsobily velmi intenzivně na mé city. Prázdná šatní skříň. Police, které plnily hadříky nejrůznějších barev a zbytečnosti, které nelze vyhodit, jako kaštany z parku, plody platanu dovezené až z Paříže, kamínek ze Švédska, mušlička z Francie, promiň, O., zapomněla jsem odkud přesně... Krabice s fotografiemi, vstupenkami do kina, dopisy, pohledy... Pohledy. Z rohu do rohu je to můj pokoj. Můj celý život. Svět, který dobrovolně opouštím. Stěny, které vědí všechno. Obrázky a knížky. Všechno jsem si vzala. Vzala jsem si to i s policí. I s komodou. I se zrcadlem. Prohrabávala jsem všechny ty bedny a snažila se vyhodit alespoň kýče, zbytečnosti nebo věci s malou upomínkovou hodnotou. Nebylo toho mnoho. Je neuvěřitelné, kolik toho člověk narve do jedné skříně. Bylo až dojemné, co všechno jsem nalezla při prohledávání zapadlých koutů. Z mého pokoje se stalo životní puzzle. Mým úkolem, coby skladatel a majitel toho puzzle, je shromáždit všechny dílky. Samozřejmě, že se mi nepodaří obsáhnout všechno, tapety si například s sebou nevezmu, byť jsme na ně s bráchou zachytili pořádnou etapu našeho společného malířského umění. Při svém archeologickém výzkumu jsem narazila na takové poklady, jako pomuchlaný prstýnek s kominíčkem, malinkou tvrdou ožvýkanou žvýkačku, oranžovou promítačku, klíček od deníčku, do něhož jsem nikdy nic nezaznamenala, protože (už mě znáte) jsem čekala na zvlášť významný okamžik, který by byl hoden zápisu do jeho listů, až jsem ztratila klíč. Vylovila jsem otlučenou červenou tamburínku a rozjeté mince a klíče. Najednou je směšné, že jsem tolik spěchala, abych se osamostatnila, když teď stojím v pokoji, který přestává být mým a snažím se zoufale odnést s sebou co se dá, aby mi jej můj budoucí domov co nejvíce připomínal.

Počítač a připojení k internetu, byť se mnou sdíleli společný pokoj, nepatřili k mým osobním věcem, a proto jsem si je nemohla odnést s sebou. Mějte, prosím, trpělivost, z posledních peněz dávám s Kubou dohromady sumu, za níž by bylo možné pořídit bloguschopný počítač. Do té doby, když vyjde čas, budu psát od Kuby nebo odsud z domova. Tedy z mého prvního domova. Moc mi psaní chybí. Doufejme, že to nebude dlouho trvat.

Všem vám přeju, abyste měli svoje puzzle co možná nejpestřejší, plné věcí, jejichž vzpomínková hodnota se ani nedá nazvat hodnotou, jelikož jsou to věci a myšlenky, jež hodnotu ve smyslu materiálním naštěstí nemají. A co možná nejmenší počet ztracených dílků.

Tak a sentimentu činím přítrž, pro jistotu ještě tlustou zelenou čáru a dost!

____________________________________________________________________________

Já Letíííííím!