Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Nechala jsem se ostříhat. Je to takový rituál, tedy stal se, za poslední rok. Objednám se po telefonu. Kadeřnic v mém kadeřnictví je několik. Vždycky, když se objednám, se mě ptají, ke komu chci jít a já vždycky řeknu - to je jedno. Nevybírám si konkrétní, ale vždycky na mě vyjde. Jmenuje se Dáša. Je mladá asi jako já. Má dlouhé světlé vlasy, obličej jako myšička, moc milý, vlídný a hezky se usmívá rovnátkovými zoubky. Chodím jednou za čtvrt roku a ona si mě pamatuje za ty poslední tři návštěvy, co jsme na sebe "vyšly." Ví, jak to chci a vždycky říká: " Já z vás udělám úplně kluka!" A já se směju a říkám: "To je dobře, nebojte, klidně to vezměte ještě kratší..." A ona to bere ještě kratší a společně vždycky nadáváme, jak mám ty vlasy hustý. Musí mi to vždycky hodně prostříhat a já se jí svěřuju, jak je mi to protivné, když je vlhko a mně se ty vlasy vlní a všelijak kroutí, že mám potom za hodinu pobytu venku hlavu jako květák. Ona se směje a je to celé takové moc milé. Dnes jsme zapředly rozhovor na naše bydlení. Ona prý už bydlí dva roky sama. Já týden. Smály jsme se, protože ona prý je živa jen z jogurtů a dalamánků. Nevaří. Chodí na jídlo k rodičům, když to vyjde. Já taky. Jím jen chleba s medem nebo s pomazánkovým máslem. Dneska mamka pro mě upekla buchty! Mňáááám! A jinak taky neumím vařit. Zvládnu tak řízek, krupicovou kaši a polívku ze zeleniny. Jíst se to nedá pořád. Potěšila mě, když mi řekla, že si vždycky odpočine, když mě stříhá. Tak jsem ráda, že to tak má. A taky že já to tak mám, že nemusím nosit na hlavě květák. Moc toho nenamluvím, ale tak nějak cítím, že je nám oběma příjemné, že jsem se přišla ostříhat...