Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Někdo má trable. Přišel o někoho hodně blízkého. Jsou minimálně dvě varianty, jak se zachovat k takovému člověku. Která je ta správná??? Jak si počít, aby jeden nebyl jako slon v porcelánu, ale opravdu dokázal pomoci? Povzbudit! Zvednout to křehké, pláčem unavené tělo ze země. Jsem typ člověka toužící pomoci. Zároveň se však nechci míchat do věcí, do kterých mi nic není. Jsem typ člověka, co čeká. Naslouchá, je připraven. Mám už náruč dokořán a rameno připravené, ale neřeknu nic. Mlčím a čekám. Druhý typ lidí jsou ti, kteří přímo osloví onu bolavou duši a nabídnou jí svou pomoc, poví jí, že s ní soucítí, a že jakkoliv bude potřebovat, rádi pomohou. Bez trapnosti si s duší dovedou pohovořit o problému a nejsou (ani se necítí být) přitom netaktní, vlezlí nebo vyzvídaví. Přála bych si to umět. Problém je v tom, že duše o mně pravděpodobně neví. Nemá ponětí, že čekám, až mi jen náznakem dovolí se zajímat o její problémy hlouběji, než co prozradí sama. Bolí mne u srdce, když se dívám, jak duše trpí a trápí se.

Duše, já jsem připravená, pusť mne dovnitř, prosím tě, sic vybuchnu touhou po obětí tvých uvzlykaných ramen a po vysoušení tvých krokodýlích slz beznaděje, zoufalství, ztráty. Dej mi znamení!