Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Můj den na kole bez kola. Mělo začít pršet. Báli jsme se, a tak jsme raději vzdali původní záměr a ve stejném okamžiku vymysleli s Kubou záměr jiný: zůstaneme jen tak a užijeme si krásného dne. Bylo to dnes odpoledne na statku mého nevlastního dědy ve Bžanech, což je malá vesnice nedaleko Teplic. Mamka už tam byla, než jsme přijeli motoráčkem a zatímco já se pilně věnovala rajské omáčce na čerstvém vzduchu, ona okopávala zahrádku pro své květiny. Brácha Adam seděl na písku a neměl do čeho píchnout. "Nudíš se?" zeptala jsem se. "Ne." Přesto jsme se s Kubou s neskrývaným nadšením vrhli za ním do písku a za pomoci hrábí a lopatky uplácali kopec z písku. Pohotový a v ledasčem zběhlý bráška vmžiku přinesl zednické náčiní, takže se z kopce během pár minut stala pyramida. Pak do ní vyvrtal otvor a klacíkem namaloval dva faraony a šipky dovnitř, aby případní turističtí návštěvníci nebyli na pochybách, že se uvnitř nachází pohřbený egyptský vládce. Děda nám donesl nanuky. Původně mi měl zmrzku obstarat Kuba: na doporučení paní průvodčí, jež nám ve vlaku odpustila poplatek za kolo se slovy: "Kupte za to tadyhle slečně zmrzlinu." Druhou jsem ale nedostala... Slunce se nám opíralo do tváří. Všichni chtěli ven. Dojemně nádherná telátka slunila se vedle vyhřáté kupky čerstvého sena, pes Dingo běhal všude za námi a ptáci nepřestávali prozpěvovat. Prolézali jsme s Kubou každý koutek, všude jsme šmejdili a já jsem se podivovala, jak to všechno tady kolem za tu dobu, co jsem sem přestala jezdit na víkendy a prázdniny zrezivělo ještě víc, jak se keře rozrostly a panely, na kterých jsme měli tajné ohniště zarostly mechem a travou. V truhlárně nasbírala jsem Josífkovi pytel voňavých hoblin, což mi ušetří běhání do zverimexu minimálně na půl roku. Na pastvinách se páslo pár jaloviček. Vyběhli jsme s bráchou na kopec. Kuba s námi, ale když se kravičky rozeběhly směrem k nám, znejistěl. Brácha, vedle nich vzrostlý asi jako Ferda mravenec, pobíhal mezi nimi s přebytečnou tyčkou od ohradníku a coby neohrožený bojovník je samozřejmě vylekal a zahnal. Co by si taky kravičky počaly s neohroženým bojovníkem s tyčkou od ohradníku? K sežrání není a na povídání taky ne. Raději se šly pást jinam. A pak už se před námi otevřela země. Nádherný výhled do kraje, pod námi celý statek a mamka na zahrádce malá jako trpaslík. Stačilo polohlasně zavolat a otočila se. Na tu dálku byl takový klid, že bylo slyšet každé hlasitější slovo na kilometr. Zelená tráva obklopovala nás kolem dokola. Sedli jsme si na zem a dívali se. Vál slabý větřík a bylo ticho. Přírodní ticho. Bez hučení motorů a bez městského hluku. Cítila jsem se, jakoby mi nohy a ruce, kterými jsem se opírala o zem vrůstaly do hlíny. Mám to tu všechno kolem moc ráda. Je tu moje místo, i když poslední dobou sem skoro nejezdím. Měla bych. Fialky u zatopeného lomu za kopcem voněly, jak jich tam bylo hodně pohromadě. Brácha přičichl ke čmelákovi, ale nekousnul ho. "Jak voní?" ptala jsem se. "Dobře." "Tak to je dobře." Na břehu kolem dokola seděli rybáři. Takoví ti rybáři, co přijedou autem a autem zase odjedou. Brácha sbíral listy na klacek. Chtěl chytit rybu. Nahazoval jako prutem a čekal, až se chytí. Chvíli si krátil tím, že ty lístky jeden po druhém pouštěl po vodě, jak se mu neustálým cachtáním uvolňovaly z klacíku. Nic nechytil, ale dělali jsme, že ano. Toho největšího kapra. Příroda nás tu drží pevněji u země. A tak, jako se dítě cítí dobře, když je pevně zabalené v peřince a přitisknuté k teplému lidskému tělu, tak se já cítím tady. Mezi trávou, hlínou, vodou, sluncem, nebem, Kubou a svojí rodinou.