Zuzy blog - Zůza píše zeleně

S Kubou jsme vyrazili včera ráno na výlet. Náš cíl: Úštěk. Spojení: príma, za dvě hodinky jsme tam jen to fikne. Motoráčkem do Lovosic a tam několik minut počkat na přestup. Jenomže... Co čert v Lovosicích nikdy nechce: vláček nám ujel. A že jsou Lovosice město malé, jel další vlak za dvě hodiny. I zamachrovali jsme s Jakubem, nebudeme přeci tady tvrdnout dvě hodiny a rozhodli se vydat pěšky. Další zastávka: Litoměřice. Tam snad už něco pojede... "Je to nějakých pět šest kilásků, to zvládnem ani ne za hodinku," mínil Kuba a sekl se jen o kousek. O třičtvrtě hodiny. Jak známo, Lovosice jsou město chemické. Takže náš výlet byl pojat tématicky. Podél chemičky. Fotografovali jsme továrnu, všechen ten šrot, hromady plechu a trubek, komíny, spojovací tunely a přemostění. Pálilo nám na hlavu, takže jsme se podělili o moji výbavu. Kuba si půjčil sluneční brýle a já, migrénová trpitelka, jsem si zdovolením uvázala šátek na hlavu. Jakožto velbloudu stačil mi bohatě třičtvrtě litr vody v lahvi, zatímco Kuba, kapr, naříkal nad svým s bídou půllitrem, že to do Liťáku rozhodně nepřežije. A přežil. Snad třetinu cesty byla nám továrna průvodcem. Když jsme se jí konečně vzdálili, našla Zuza na staveništi za městem, kde nová silnice již brzy hotova bude, překrásný veliký a velice placatý kamínek. Šup s ním do kapsy. Nešli jsme po silnici, anóbrž po cestičce podél pole. Pěstuje se převážně pšenice a zelí. Potkali jsme: kombajn, traktor, zavlažovač, obraceč na seno a sběrač i s valníkem. V Litoměřicích jsme se doplazili k Intersparu. Jako lačná zvěř vhrnuli jsme se dovnitř pro vodu a tak. Občerstveni a umyti, mimochodem na perfektně čistých toaletách, jsme se odvážili vykročiti na rozpálené parkoviště dál naší cestou k nádraží. Pohltilo nás vedro a než nám stačilo orosit čela, byli jsme v Intersparu zas. Po dalších minutách odhodlávání jsme se přeci jen vypravili dál, vstříc svému cíli. Na nádraží nám hodná paní u pokladny ukázala cestu, vyjela zpáteční spoj a my konečně mohli nasednout do vlaku směr Úštěk. Osobní zpoždění: tři hodiny. Celí utrmácení jsme dorazili k vodě. V Úštěku je totiž kemp a v tom kempu pláž a za tu pláž se platí dvacka. Jenomže... V půl šesté už se dvacka neplatila, a tak jsme byli milosrdně vpuštěni zadarmo. Kemp nic moc, kiosky všude stejné - přesmažené a předražené, voda byla studená a písek příliš hrubý na to, aby se v něm člověk slastně procházel bos. Kráčeli jsme podél rybníka, Kuba vzpomínal na dětství, kdy sem do chatiček s rodiči jezdili a abych řekla pravdu, bylo dobře, že jsme sem nedorazili o plánované tři hodiny dřív. Co jen bychom tu proboha dělali?! Koupili jsme půllitrovou vodu, intersparová totiž došla a velká tu stojí čtyřicet. Tedy v kempu. V trvale obydleném Úštěku jsme se porozhlédnout nestačili, vlak by nám zas ujel, takže jsme se za půl druhé hodiny nalodili a tradá domů. Spálení, uhřátí, unavení, uchození a spokojení. Viď, Kubí?