Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Nejmenuji se Eliška, ale jsem Eliška. Dnes mám svátek nesvátek. Na můj "nesvátek" jsem prožila krásné odpoledne. Obloha modrá, jen občas přetnuta bílými čarami letadel. Za pár chvil však zbyly jen tenoučké vlnovky na obloze, nebo mráčky, které se pomalu rozplývaly. Sluníčko hřálo jak jen může na podzim hřát. Bylo jasné, měkké, teplé, milé. Prosvítalo skrz listy, jenž se třepotaly na stromech nebo již ležely podél cesty. Přenádherná podívaná na barevnou paletu - od tmavě zelené přes jasnou až k žluté, nebo od zelené přes červené až po hnědou. Ta je ještě málo. Hnědá. Země. Motýl. Neslyšně šťastný plachtí.
Špičky bot orosené od trávy, co nestihla za celý den vyschnout ranní dávku rosy. Balíky sena rozeseté po louce vybízely k řádění i odpočinku. Soutěž ve válení balíků se rychle přehoupla ve válení unavených těl na balících. Sluníčko hřálo a teplalo úsměvy a výrazy očí. Před západem slunce jsme dorazili ke stožáru vysokému jako dům, a dost možná ještě dál. V barvách od tmavě zelené plynule až do šedé. Silný. Obejme ho osm dospělých lidí. Nahoře pod nebem otáčející se vrtule větrné elektrárny. Pomalu, klidně, tiše, pořád, pořád, pořád dokola. Neruší přírodu. Jako by jí byla přijata, jako by sem patřila. Při pohledu vzhůru závrať. Přesto je to natolik ohromující, že vás to nutí dívat se neustále vzhůru. Jak se točí. Jak bliká majáček až úplně nahoře. Jaké to je být mravencem... Jako Eliškou. Dnes krásné! Děkuji.