Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Se spolupracovnicí Vlastičkou jsme vytvořily dva týmy. Zmenšily antukové hřiště a jako branky vytyčily prostor mezi dvěma krikeťáky a granáty. Do brány šel zmatený Jiří, na druhou stranu Tomáš. Odpískaly jsme začátek. Kamarádi se nesměle rozprchli po vytyčené ploše i za ni. Milan velmi zvolna bloumal od jednoho brankáře ke druhému a marně se snažil zůstat v bráně. "Jdi pryč, Milane, tady nemůžeš bejt, já jsem brankář!" snažil se mu nervózně vysvětlit Jiří. "Milane, kopni kopni, notak, honem!" povzbuzovali jsme my, sedící na lavičkách coby rozhodčí. Kopnul. Ale sotva se dotkl míče špičkou boty. Je to práce kopnout nohou. Ostentativní Irenka se hlasitě smála, pořád se dívala na lavičky, jestli sledujeme zápas, nebo se bavíme mezi sebou a uprostřed vřavy, kdy se kolem ní rozpoutal právě ohnivý boj o míč, z hřiště zavolala: "Vlastí, támhle je veverka..." "Hraj, Irčo, koukej kde máš míč a ne po veverkách!" vrátily jsme jí její podlézavost. Cítila se dotčena. Kopla míč Romance, doposud jen tak tiše bloumající hřištěm podobně jako Milan a ta velmi vlažně a bez zájmu dala prostě gól. "Hurááá!" ozývalo se jak z laviček přihlížejících, tak z hřiště. Kluci se, po vzoru amerických teenagerů plácali navzájem do dlaní, dok olen, ukazovali si vztyčené palce apod. Radovali se všichni kromě brankáře Toma. David se dostal do ráže. Kličkoval mezi protihráči i spoluhráči a v očích měl jediné: vítězství. Zmatený Jiřík jen s námahou a mojí pomocí setrvával v bráně, mnohem častěji překračoval své dva krikeťáky, nechtíc do nich kopal a bránil vlastně všude, po celé čáře hřiště. Na míč se však pekelně soustředil. Nepustil málem žádný. Avšak vřava, která se kolem odehrávala odvedla na vteřinku jeho pozornost a David dal gól. "Huráááá!" Radovali se opět všichni hráči. Plácali se a objímali, přesně jak to viděli v televizi. Hra pokračovala. Míč létal od jednoho ke druhému komicky se klátícímu fotbalistovi, létal i do přilehlého lesa i daleko do trávy. Tomáš v bráně odpozoroval grif vykopávání míče do výšky a do dálky, takže se pro něj pak běhalo i dvacet metrů za hřiště. Nedal si říct. Pro tu chvíli byl prostě mistr světa. Pavel přestal být nadšeným hráčem kopané a ve vteřině se přeorientoval na přísného rozhodčího. Zastavil se v rozběhu, stoupl si do pozoru a začal ukazovat rukama, přesně jako pravý rozhodčí. Křičel nahlas nějaká slova (přes jeho vadu řeči mu ale bohužel nebylo rozumět). Kolem běhali hráči a on stál mezi nimi jako dopravní policista a rozmachoval se na všechny strany. Romanka dala Tomášovi další vlažný gól. "Hurááááá!" stále stejný obrázek. Do konce zápasu dala ještě jeden. Všechny byly náhodné, ale vzbudily bujaré veselí. Jiří druhý gól,ale po celou dobu si vedl nesmírně dobře. Všechny překvapil. Na konci utkání byl tedy stav 3:2.

Nastoupili jsme po týmech do dvou řad. Nikdo samozřejmě nevěděl ke komu patří, takže jsme je rozdělily po paměti my dvě s Vlastičkou. Vyhlásily jsme vítězné družstvo a požádaly, aby si všichni vzájemně podali ruce.

Romanka byla v týmu s Tomášem a David zase s Jiřím. Všechny góly utkání, které v zápase padly byly vlastní. Kdo by ale hleděl na takový detail?