Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Koupila jsem si hlavu. Z polystyrenu. Je celá bílá, stála jen 130 a velmi se vyjímá v mém nově zařízeném bytě (o něm později...). Hlava nemá oči. Má tvar obličeje. Někoho mi připomíná. Když jsem ji koupila, shledala jsem zprvu nedostatečným, že má poněkud spláclý nos, což u ní znamená, že jej má tak trochu dolů. Má ho dolů asi tak jako Hana Hegerová, jen menší. Při bližším ohledání jsem dokonce zjistila, že i ústa odpovídají tvaru úst milované zpěvačky a jelikož má hlava poškrábaný krk, což mohou být zrovna tak nádherné vrásky paní Hany, je zcela jasné, že se jedná bezpochyby o mimoděk zhotovenou polystyrenovou bustu! Ó, jaký báječný nález! Jaká radost! Samota jest zažehnána. Mám tu v pokoji přítelkyni z nejvzácnějších: paní Hanku. Byť němou, nezpěvnou, byť přítelkyni možná proti své vůli, neptala jsem se živé paní Hanky... přesto jsem ráda, že jsme tu dvě. A právě my dvě! Nosí u mě světlé vlasy od babičky. Tedy nikolivěk babiččiny vlasy, rozumějte, jde o paruku, jíž jsem si jednou od babičky vypůjčila na divadelní představení a už nevrátila. Přes blond vlasy uvázala jsem batikovaný gázový šátek tyrkysové barvy, jenž slouží spíše jako širší čelenka a na roztomilý nosík přišly sluneční brýle. Je rozkošná. Když jsem včera tu hlavu kupovala, starší prodavačka povídá: "Kdyby tak šly ty hlavy vyměnit celé, že?" usmívala se a přitom hleděla na mě.

"Jak to myslíte...?!?"