Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Zoufale se pokoušíte otočit klíčem v zámku. Nejde. Přivolaná pomoc však odemkne bez mrknutí oka. Jste za blbce. Běžíte na autobus. Ujede vám před nosem. Neučíte se, dostanete pětku. Učíte se, dostanete pětku. Kdosi vám podstrčí tahák a jste s ním odhalen. Dostanete další pětku a ještě poznámku, že podvádíte. Strašně vás štve, jakým způsobem někdo krájí cibuli, jak míchá krupicovou kaši, jak vaří puding... Někdo vás nařkne ze sobectví, přestože zrovna v ten moment si to vůbec nemyslíte. Spolužáci a známí se vám smějí za to, jaký jste. Přejedou vám psa. Ukradnou peníze. Jednají s vámi jako s nulou, přestože zrovna nejvíc potřebujete být uznaný. Celý život se snažíte být poctivý a najednou zjistíte, že vás pokládají za zločince...

Lze se v takovýchto situacích učit pokoře? Je možné se povznést nad problémy v naději a dobré víře, že budeme silnějšími a moudřejšími? A je to tak vůbec správně?

První, co člověkem v takovýchto situacích zacloumá, je vztek. Celé vaše tělo se bouří proti bezpráví, proti tomu, abyste vypadali jako blbci. Celou duší toužíte pokořit původce svých problémů. Přejete mu to nejhorší.

Druhá je na řadě apatie. Snažíte se na všechno zapomenout a v křeči, za níž se snažíte schovat, děláte, že vám to nevadí.

Třetí fáze: smíření a vzlet. Jestli je to tak (a já věřím, že ano), pak bychom se ve třetí fázi měli dokázat nad problémy povznést. Dívat se z výšky na všechna příkoří, která se nám stala. Hledat hlubší smysl v banálních situacích. Snažit se pro příště poučit z chyb a lépe se s problémy vypořádávat. Učím se být pokorný.

Čtvrtá fáze by mohla být pro příště snaha o přeskočení první a druhé.

Jeden můj dobrý přítel mne naučil, že: Životní těžkosti obrušují hrboly našeho charakteru. Já tomu věřím. Čím víc žiju, tím víc tomu věřím. Dokážu se poučit. Učím se trpělivosti a pokoře. Věřím v sebe a doufám v to, že se můžu stát dobrým člověkem.

Ale je tohle přijatelný postoj k věcem, které ztrpčují můj každodenní život? Není to jen výraz slabošství a tiché povahy, jež mi nedovolí rozohnit se a oplácet ve smyslu jakési morální výchovy? Není lepší někomu vynadat, něco rozbít, vybít svůj vztek namísto tichého pláče kdesi v koutku své niterní ulity?

Snad. Jak pro koho...