Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Byl to cíl. Byla to výzva! Byl to jeden z hlavních úkolů našeho hudebně-dramatického soustředění. Postavit iglu. Z prvu se to zdálo být víc než snadné. Sníh byl milostiv, kostky se z něj lopatou krájely málem samy. S každým dnem cítili jsme stále silněji, jak je pro nás důležité stavbu dokončit. Zdálo se to nemožné. Tedy mně. Mé pochyby staly se jiným o to silnějším motivem vytrvat, zamakat a sněhové dílo uplácat za každou cenu. Bohužel, narychlo zhotovená základna činila nám nemalé potíže ve vyšších patrech, kdy se nám sněhové kvádry hroutily pod rukama. Pochopili jsme, že musíme stavět důkladněji a promyšleněji. Každou kostku jsme tedy zahlazovali, mezery mezi nimi jsme rovnou zasypávali a jednotlivé části jsme pečlivě a opatrně kladli vedle sebe, až se stalo, v co jsem ani nedoufala. Podařilo se nám spojit kvádry nad vchodem, takže jsme měli možnost dostavět iglu do konce, tedy vystavět střechu. Poslední den pobytu iglu stále nebylo hotové. Kamarádi, kteří do té doby pomáhali se stavbou jen sem tam, obětovali nyní požitek z bláznivé jízdy na saních z kopce a tmelili se kolem sněhové hory. Každý chtěl být užitečný. Nosili vyřezané kvádry, ucpávali díry, zasypávali nerovnosti. Zbývala půl hodina do odjezdu. Na vrchol nikdo z přítomných nedosáhl, proto jsme museli střechu z kvádrů stavět zevnitř, přičemž dávat dobrý pozor, abychom se nedotkli dalších, nepříliš stabilních ledových cihel. Sníh se mi sypal na objektiv, když jsem se pokoušela atmosféru tvorby společného díla zachytit. Čtvrt hodiny před plánovaným odjezdem bylo iglu dostavěno. Radost, že jsme to dokázali, byla patrná z každých přítomných očí. Byli jsme na sebe náležitě pyšní. Na znamení opravdové sounáležitosti jsme si všichni najednou do iglu vlezli a zpívali písničku o Eskymácích. Za pár chvil jsme ujížděli auty zpátky do Teplic, za okny ubývalo sluníčka, jež se ztrácelo v mlžném smogovém oparu, za sebou jsme nechali modré nebe, společné chvíle, s sebou jsme si odváželi pocit zadostiučinění, pocit spokojenosti a míru. Došlo mi, že jsme vložili energii, odhodlání, upřímnou radost a bůhví co ještě do díla, které jsme dostavěli pár okamžiků před odjezdem. A dobře jsme to věděli. Nebylo vůbec důležité mít iglu, trávit v něm nebo u něj čas. Důležité bylo stavět iglu. Cesta byla cíl. A bylo to něco kouzelného!