Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Myslela na to od té doby, co ji zavřeli do plastové krabice a uložili na dno lednice. Předtím jí ještě stačili ostříhat vlasy. V temné místnosti bez oken, kde nikdy nehřeje slunce, jen nekonečný chlad, ticho a samota. Vzpomínala na časy, kdy za parného dne, když slunce stálo vysoko na obloze, nehnutě zasazena v hlíně čekala na svůj veliký okamžik - den sklizně. Poctivě se snažila, aby z ní byla dobrá mrkev, aby si z půdy vzala dostatek živin, aby z ní jednou byla  zdravá a silná zelenina. Proč jí neřekli, že skončí takhle? Proč se ostatní tolik radovali, když přišel její slavný den? Cožpak nikdo neví, jak to chodí? Co s námi bude? Nemohla už dál nečinně přihlížet svému vlastnímu smutku. Zima byla nesnesitelná. Rozhodnutá jednat nadzdvihla s vypětím sil plastové víko a úzkou štěrbinou proklouzla ven, do boxu vedle nápojů a krabic s mlékem. Bylo to tam hodně těsné, lahve se roztahovaly a tyčily se vysoko. Raději na nic nečekala, zapřela se špičkou o bedýnku s bramborami, napnula se jak nejvíc dovedla a tělem přitom tlačila na okraj dveří. Vnímala páru stoupající od úst a myslela na jedinou věc. Slunce. Dveře povolily. Mrkev udělala krok do neznáma a skutálela se na podlahu. Byla volná. Mohla se kutálet kam se jí zachce. Vnímala volný prostor kolem sebe. Rozhlédla se, židle, stůl, okna, příborník, skleněný lustr... Náhle upoutal její pozornost žlutomodrý plamínek plynového sporáku. Zatoužila se ohřát. Ucítit ten slastný rozkošnický pocit, kdy teplo oblévá její tělo a uvolňuje napětí... Vyšplhala na stůl a spatřila velký nerezový hrnec. Stoupla si na špičky a nahlédla přes okraj dovnitř. Dno bylo zalité rozpuštěným máslem. Všimla si, jak se poslední pevný kousek žlutobílé hmoty zvolna rozplývá, zmenšuje, až se nakonec úplně spojí s ostatní v jedinou nazlátlou lázeň. Cosi se začalo sypat do hrnce. Něco bílého se sneslo na rozpálené máslo a prudce to zasyčelo, až mrkvi vyrkly slzy. Cibule. Veliká dřevěná vařečka kroužila v hrnci dokola a obracela vesele poskakující kostičky cibule. Kolem se tvořilo spousta bublinek a sem tam nějaká vystříkla ven na mrkev, která to všechno s úžasem pozorovala schována za stěnou hrnce. Dívala se, jak se cibule směje, jak jí teplem růžoví tváře a zatoužila po tomtéž. Přes ucho hrnce se vyhoupla k okraji a bez rozmyslu skočila dovnitř. Párkrát se uvnitř otočila, když se znovu objevila ta dřevěná vařečka, rozehnala smějící se cibuli, párkrát posunula mrkví tam a zpět a zase zmizela. Namísto ní se objevila průhledná skleněná poklička a ta to všechno přikryla. Bylo to nádherné. Ztuhlá mrkev se pozvolna rozehřívala. Nasávala do sebe pikantnost cibule, jemnost másla a líně se v tom všem převalovala sem a tam. Se stoupající teplotou si začala uvědomovat, že nemůže dýchat. Dochází vzduch. Poplašeně se nadzdvihla, chtěla se dotknout skleněné pokličky, ale máslo bylo kluzké. Upadla zpátky na dno hrnce. Několik marných pokusů skončilo stejně. Neměla už na teplo ani pomyšlení. Přála si uniknout, ale ocitla se v pasti. Trvalo to snad celou věčnost. Vysílená mrkev už dýchala jen mělkými drobnými doušky a ležíce bez hnutí, počítala poslední vteřiny, které jí zbývaly do konce života. Náhle se něco pohnulo. Ucítila, že plamen pod hrncem přestal hřát a pak kdosi nadzvedl pokličku. Čerstvý vzduch vyhnal páru ven a naplnil vnitřek hrnce svěžestí podzimního pravého poledne. Pak vařečka vylovila teplem úplně měkkou mrkev spolu s cibulí na studený bílý talíř do společnosti čerstvě vařených brambor. Na druhou stranu si lehl plátek pečeného masa. Mrkev se rozhlédla kolem sebe a spatřila okolní talíře, na nichž se, stejně tak jako ona, tiskly další mrkve a masa a brambory a konečně jí to došlo. Poslední, na co si vzpomíná, byly natěšené obličeje rodičů a dětí a dvě slova, která se v takových chvílích vždycky říkají: dobrou chuť.

(2. z cyklu: Povídky z ledničky)