Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Jela jsem tátovo autem. Řidičák vlastním rok a půl, ale bez instruktora na sedadle spolujezdce jsem jela jen jednou v životě. A včera večer. Odemknout bílou Felicii centrálním zamykáním nebyl problém. Horší bylo přijít na to, jak odemknout zpátečku. Rozsvěcím světlo v autě, abych lépe viděla. Šmátrám klíčkem v zámku, až se nakonec zadaří. Sedím. Ticho. Skrze zapršené přední sklo se dívám na auta stojící přede mnou na parkovišti. Batoh letí na zadní sedadlo, zapínám pás. Roztřesenýma rukama zasouvám klíček do zapalování. Žádný problém. Přesto se mi nohy klepou tak, že jen s velkými obtížemi a usilovným vypětím plynule pouštím spojku a přidávám plyn. Couvnu o metr. Nic moc nevidím. Brzdím. Světla. Svítí světla? Nevím, kde se zapínají, už si to nepamatuji. Zkouším několik knoflíků na palubní desce. Povedlo se. Dálková svítí. Ale ty jsem nechtěla! Vedle knoflík s potkávacími. Přepnu, leč záhy zpozoruji, jak levé světlo zabliká a zhasne docela. No, nic. Vystačím si protentokrát s jedním. Znovu se rozjíždím. Tentokrát vycouvám úplně. Spojka, přeřadit a jedem. Místo vedle v řadě stojících aut mne vybízí k novému zaparkování. Takže zaparkuji. Vypínám motor. Kuba mne z povzdálí sleduje. Přichází ke mně a povzbuzuje mě. Říká, abych to zkusila zase zpátky: "Teď se vrať a zaparkuj zase tam vzadu." Znovu tedy nastartuji a vycouvám. Uvědomuji si, jak špatně vidím ven. Zháším světlo uvnitř vozu. Dočista jsem naň zapomněla. Jenomže pořád nevidím moc dobře. Rozpomenu se na stěrače. Měla jsem zapnout stěrače, pak bych viděla ven. Jenomže stěrače jsem nikdy nezapínala. Instruktor v autoškole to ochotně dělal za mě, jelikož jsem měla plné ruce řízení a nějaká další páčka byla mi naobtíž. Nezapla jsem je ani tentokrát. S oroseným sklem zevnitř a deštěm smáčeným vně vozu jsem s poněkud větším obloučkem zaparkovala auto na původní místo. Tak. To bychom měli. Opačný postup než na začátku. Nejdřív pás, potom zamknout zpátečku, zhasnout světýlko, vzít batoh a zamknout dveře. Dokázala jsem to, tati. Viděls to? "No vidíš, jela jsi krásně, beruško, plynule a pěkně jsi zaparkovala. Jsi šikovná. Příště si ho klidně můžeš odvézt k sobě před barák." Mám radost. Vím, žes byl uvnitř. Tentokrát však na sedadle spolujezdce. Nepřipoutal ses, nic se ti nemohlo stát. Jsem roztřesená. Vezmeme se s Kubou za ruce a jdeme na autobusovou zastávku. Dokázala jsem to. Za zavřenými víčky vidím stále tu palubní desku. Svítí oranžové světýlko. Čertovo oko, jak ty říkáš. V nádrži je málo benzínu. No jo, je to pořád stejné. Táta vždycky jezdil nadoraz.