Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Ráno si pádím do práce. Šálu přes pusu, abych nedýchala ten protivný smog, co sedí nad naším městem snad celou věčnost. Přes kopec, zledovatělou loukou dolů, opatrně, pomalu našlapovat, neřítit se dolů, abych si nezlomila nohu. Tráva vykukuje jako záchranné ostrůvky mezi ledovou planinou zlehka posypanou sněhem. Jdu po té trávě a někdy se sklouznu a už jsem na silnici. Na druhé straně mezi ztichlými paneláky na asfaltovou cestu, která mne dovede až do práce. Stromy. Vidím bílé stromy. Každý z nich má větve pokryté jinovatkou. Ale ne jen tak zlehýnka! Pořádnou, centimetr vysokou jinovatkou, ledovými krystalky, které se ježí na každičkém jednotlivém jehličí, na větévce ba dokonce i na zapomenutém suchém lístečku. Zastavila jsem se, abych si prohlédla tu krásu. Dýchnu na ni, krystalky se zachvějí a rozpustí. Sáhnu si a přitom se mi nasypou do rukávu. To to studí... Zvednu ramena, po zádech mi přeběhne husí kůže. Jdu dál. Jinovatka nevoní. Nebo se mě pořád ještě drží rýma. Odpoledne bylo sluníčko. Modř oblohy projasnila den, paprsky zlehka hřály, a to stačilo, aby všechna ta studená nádhera sesněžila na zem. Procházím tou samou cestou domů. Pod kopcem se na mne sype ze starého dubu jinovatka. Za krk. A zas to studí... Cestička mezi stromy na dětském hřišti u nás za domem je celá posněžená. Stromy se opalují. Vystavují své ospalé větve slunečním paprskům a nestydí se nic, že jsou celé nahé, že je už jinovatka nezakrývá. Je to krásné. Sundala jsem si čepici a nechala se lechtat teplounkým sluníčkem ve vlasech. Není škoda té jinovatky, i když to bylo krásné...