Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Poklidný večer, dost idylický na to, aby jej jakákoliv událost vyvedla z míry. Harmonické poťukávání Jakubových prstů do klávesnice a nevzrušené "tik tak" našeho nového analogového budíku za 49 korun dalo prostor mým myšlenkám volně plynout místností i výš, zatímco jsem schoulena do deky na malém bílém stolku vprostřed místnosti kleštičkami tvarovala kousek stříbrného drátu do tvaru anděla. Na Čt2 běžel právě dokument polemizující nad tím, do jaké míry je možné považovati provádění pokusů na zvířatech za etické a za jakých okolností už tomu tak není. Silnější stříbrný drátěný obrys jsem místy protkala slabším drátkem s několika málo barevnými skleněnými korálky. Tvarujíce svému andílkovi právě kudrlinkaté vlásky kolem hlavy, vyrušilo mne z poklidného hloubání jedno jediné měkké kobercové "žuch!" Alarm v mé hlavě vybuzený nenadálou událostí pojednou započal vřískati na poplach. Ani neměnné Jakubovo ťukání nezůstalo nevzrušeno. Náhle ustalo. Setina vteřiny. Jediný, kdo v ten okamžik zůstal nezainteresován byl právě budík se svým (i v tento okamžik) pravidelným "tik tak." Naše pohledy se upřely k místu, odkud k nám onen prazvláštní zvuk dolehl. Hle! Na zemi před peřiňákem, na němž mimochodem bydlí ve své kleci náš kamarád Josef, ten samý Josef sedí, vyděšeně mžiká očkama kolem sebe a funí. Ještě nikdy nic podobného neudělal. Klec mívá sice permanentně otevřenou, aby měl náležitý rozhled po místnosti a zároveň si nepřipadal v uvězněn, svůj domov on však miluje a nikdy dobrovolně neopouští. Snad se ho osobně dotklo zacházení s pokusnými zvířaty, snad chtěl vyjádřit svůj názor na věc či co. Vyskočil zkrátka z půlmetrové výšky až se tomu sám divil. A protože nevěděl co dál a jen tam tak stál, rozdělali jsme mu na koberci jeho čůrací deku, pochválili za odvahu a vyjádření vlastního názoru a nechali jej volně běhat. Odměnil nás za to bohatou bobkovou nadílkou.