Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Paní Mirka měla svátek. Je to moc hodná paní, která nám na svém statku propůjčuje své koníčky k hippoterapii. Rozhodli jsme se darovat jí k svátku tři keramické kytičky, které vyrábíme ostošest pro velikonoční trhy. Květinky nemají stonky, napichují se totiž na klacík. Abychom květinky mohli paní Mirce darovat, bylo tedy zapotřebí nějaké ty klacíky opatřit. Vzala jsem si s sebou pomocníka! Zmateného Jiříka. Dala jsem mu nést zahradní nůžky a společně jsme vyrazili za botanickou zahradu, na okraj Písečného vrchu, kde údajně rostou červené proutky. Samozřejmě, že je Zuza nenašla, takže jsme se s Jiřím spokojili s nálety javoru, kterých bylo všude dost. Jiřík se zajímal o vlaštovky, a pak taky o písničky o nich. Zpívala jsem mu Vlaštovko leť přes čínskou zeď... od Nohavici. Zná ji také, líbilo se mu to. Ustřihli jsme tři větévky a vraceli se zpátky do stacionáře. Jiří nesl ty klacíky a já nůžky a společně jsme rozprávěli o Marii Rottrové, kterou oba milujeme. Když jsme procházeli branou do průjezdu, všimla jsem si, že Jiří nese jeden jen jediný klacík z původních tří! Ptám se ho, kde je má, ale jen se tak zmateně (jak je jeho přirozeností) rozhlížel kolem a mračil se. Vybídla jsem ho, že se tedy musíme vrátit a najít je. Naštěstí je upustil jen kousek před branou. Našli jsme je lehce. Uviděla jsem na zemi kámen. Dalo se s ním kreslit na chodník. Napsala jsem J I Ř Í. "Přečti to, Jiří, co je tam napsáno?" "Ří!" odpověděl. "Ne, přečti to pořádně." "Ří." "Ne, to není ří, co je to první písmenko?" "J." "Dobře a to druhé?" "I." "No vidíš, tak teď to přečti celé." "Ří." "Ach jo, tak nic, je tam napsáno J I Ř Í, Jiří. Chápeš? Koukni se - J I Ř Í." "No jo, a jo, Jiří." "Na, tady máš ten kamínek, napiš taky něco." Suverénně si klekl v nových džínách na chodník a jal se vyškrabávat jakési klikyháky. "Vidíš?" ptá se. "No, vidím. D A N I E L A." Dáda. Moje spolupracovnice. "Pěkný, Jiří, bezva, až přijdem nahoru, můžeš jí to povědět. Tak, a teď jdem a dávej pozor na ty klacky, ať je zase neztratíš..." Před stacionářem jsem Jirkovi řekla, ať jde se mnou, že ty klacíky přilepíme na keramické květy. Zapraskání... Ohlédnu se a vidím, jak se Jiří rozhlíží kolem, v rukou zlomený klacek a pokyvuje se dopředu dozadu. "No Jiří, co to zase vyvádíš? Vždyť už nám chyběl jenom kousek..." Díval se na zlomenou větévku a mlčel, ale nebyl z toho smutný, spíš se mu honilo hlavou: "Jo? Já jsem ji zlomil? To jsem si ani nevšiml..." No nic, na zahradě za domem rostou taky javory, ustřihla jsem novou. Společně jsme květiny slepili, zabalili, mašlí převázali a poslali paní Mirce s přáním všeho nejlepšího hlavně hodně zdraví na statek do Úpořin. Už se tam v pondělí moc těšíme.