Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Na zimu se těším především proto, že se už konečně budou nosit čepice a rukavice. Je to období roku, kdy na sebe lidé berou jinou podobu. Stanou se z nich jedinci, kterým snad o něco méně záleží na perfektním vzhledu a dávají přednost tepelnému komfortu a ochraně před zimou. Berou tak na sebe nejrůznější převleky od roztodivných kabátů, bund všech barev a délek až po (a to je na tom všem nejlepší) čepice, šály a rukavice. Já to miluju! Začíná být trochu jedno, jak kdo vypadá, hlavní je teplo. Cítím z toho takový všeobecný solidární humor. Potkáváte se tak na ulici s veselou směsicí barevných lidí v méně či více slušivých převlecích. Starou dámu, která si v teplém období tolik zakládá na tom, aby vypadala stále úctyhodně a vznešeně, nyní krášlí růžový baret s anténkou připomínající třicátá léta minulého století. Je znovu děvčátkem v tříčtvrtečním prošívaném kabátku s prstovýma rukavičkama tak malýma, že se zdají až dětské. Pána, jindy přísného a zasmušilého, s pevně semknutými rty, dnes zdobí červená pletená čepice s kohoutem nahoře a nápisem ski. Děti v kočárcích jsou za "blbečky," když je jejich maminky slaďounce navlečou do čepic s králčíma ušima či žabíma očima na hlavě. Je to legrace. Karneval nekonečných převleků. Lidé se trochu stydí, jak vypadají v čepici, zároveň si však hrají na to, že je to tak samozřejmé, a že se vůbec ale vůbec nestydí, a proto se tváří, jako by čepici nosili odjakživa a byla to ta nejdůstojnější věc na jejich těle. Bez ohledu na to, jestli zima už začala, nebo ještě ne, já už nosím čepici a rukavice! A mám z toho obrovskou radost! Na horách dnes padají první sněhové vločky. Tady ve městě prší ledové kapičky. Utíkala jsem ze zastávky autobusu a nechala si ty kapky padat na obličej.