Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Na zpáteční cestě z nedělního výletu na přehradu Fláje (pro mimoseveročechy: významný zdroj zdejší pitné vody) jsme se na skok dlouhý asi hodinku a půl zastavili u jiného významného vodního zdroje: totiž na zatopeném lomu Barbora (pro mimoseveročechy: významný zdroj zdejší vodní zábavy). Já se teda nekoupu. Já ne. Vždycky se odhodlávám, osměluji a dodávám si odvahy, pak se po kotníky zabořím do měkkého bahna u břehu a to je konec sebetrýzně. Vyprostím nohu z čvachtavého sevření a pozoruji, jak kal zvolna dosedá na dno a drobné rybičky neohroženě připlouvají téměř na trávník. Ne, na mě je to příliš studené, příliš neprobádané a příliš hluboké. Největší nebezpečí ale spatřuji v oné nepředvídatelnosti, v onom neznámu, které jistojistě s nepěknými záměry číhá na nesmělého poloplavce křečovitě svírajícího svou záchrannou destičku z polystyrenu, aby jej řádně vyděsilo - v tom lepším případě. V tom horším, pravděpodobnějším, sežralo a zmizelo v hlubinách. Ne, nekoupali jsme se. Pouze jsme nečinně, s nohama svěšenýma pod hladinu, přihlíželi jiným, kteří jsou na tom s fantazií hůře a do vody bez obav skákali po hlavách, po nohou, po rukou a po zadku. Záviděla jsem jim, bylo pekelné horko. Kousek od nás černý vodomilný pes neúnavně aportoval kameny, které mu jeho pán, a později i my s Jakubem, házel co nejdále od břehu. Nechápu, co ho na tom může bavit. Kámen nikdy nedonese zpátky. Ale když jsme hodili klacek, prachsprostě jej ignoroval. Seděli jsme na černých balvanech a pozorovali podvodní svět - řasy a ryby, psy a lidi a pak přiletěly vážky. Kroužily a vířily kolem, honily se a zbrkle uhýbaly. Nevyzpytatelně kroužily kolem. Bylo slyšet šelestění křídel, jak o sebe narážely. Měly barvu modrou blankytnou a tyrkysovou a zelenou. Tak tenounké. Tak útlé s průsvitnými křídly. Elegantní a splašené. Vířily a kroužily a kdyby byly obdařeny hlasivkami, slyšeli bychom určitě jejich pisklavý dovádivý smích. A nářek. Jedna se zachytila do pavoučí sítě. Těsně vedle nás mezi kameny měl pavouk nastraženou past. A my jsme se s Kubou na to dívali a Kuba už se na to dívat nemohl, jak se tam ta chudinka bezmocně třepotá a chvěje a tak ji vzal do prstů a z pavučin ji osvobodil. Nebylo to snadné. Křídla měla omotána pružnými lepkavými vlákny. Odstranit bez úhony šla jen velmi těžko. Chvíli spolu zápasili - Jakub a vážka, několikrát se octla na hladině vodní a byla znovu vylovena, až se nakonec, prosta všech pout, vznesla a z Kubovy dlaně odlétla zpátky do svého života. Vím, že se to nemá. Zasahovat do cizího života a měnit osud. Ale děláme to všichni. Každý den. Každá minuta je zásahem do života někoho jiného, i když si to neuvědomujeme. I jediné nevyřčené "dobrý den" při ranním míjení známých tváří může mít za následek osudovou událost. A proto mě netrápí, že jsme osvobodili vážku. Změnili jsme její osud, tak jako ho ona změnila nám. I měnit osudy je přirozené, neboť jsme jejich součástí. Vážím si vážek, že mi dávají připomenout takové věci.