Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Jmenuje se Lucie. Je u nás nová. Teprve si zvykáme - ona na nás a my na ni. Lucie nemluví, pouze znakuje. Lépe řečeno dorozumívá se svými posunky, které ale, žel, nejsou vždy srozumitelné pro ty, kdo ji neznají. My ji ještě neznáme. Vzájemně se testujeme. Když si Lucie sáhne na vlasy, znamená to, že se těší na plavání. Když se hladí po ruce, jako by se mazala krémem, znamená to, že maminčin přítel má zranění na ruce. Když mačká dlaně v pěst a dělá u toho „Sssss, Ssss...“ znamená to, že chce modelínu. Vyválet hada. Když Lucie něco chce, řekne: „Hm,“ a ukáže na to, co chce, přičemž ne vždy to, na co ukazuje, je to, co chce. Někdy nás zkouší. Ví, že nevíme, co zvládne a co ne, a proto například dlouho sedí v šatně a dožaduje se zutí obuvi, svelčení, přestože to umí. Gesta bývají většinou nekomplikovaná a mají spoustu variant, které si lze místo nich dosadit. Často se zdá, že logické úvahy, jiného způsobu vyjádření téže věci nebo dokonce jakéhosi kompromisu nejsou schopni. Když Lucie poklepe na židli, znamená to, že si máme sednout k ní. To je typické pro spoustu kamarádů. Chtějí mít někoho pro sebe, být středem zájmu. Ne vždy to jde. Lucie proto vymyslela úžasnou věc... Seděla jsem právě po obědě na svém místě u svého stolu. „Hm,“ ukázala Lucie na mě. „Copak chceš?“ Poklepala na židli vedle sebe. Šla jsem k ní, abych lépe pochopila, proč mě tam chce mít. „Hm...“ "Co mám dělat?" "Hm!" - sedni si prostě vedle mě! „Já teď nemůžu, Luci, moje místo je tam, já nesedím tady...“ Nelze vyhovět všem přáním, není to únosné. „Hm, hm!“ znělo čím dál naléhavěji jídelnou. Její prst ukazoval kamsi do prostoru. „Tak mi ukaž, co chceš...“ Lucie vstala a šla k mému stolu. Šla jsem za ní. „Hm,“ ukázala na mojí židli. „To je moje židle,“ řekla jsem a sedla si na ni, abych to názorně předvedla. Lucie poklepala na židli vedle mě a ukázala na sebe: „Hm!“ Když nejde Mohamed k hoře... Přišlo mi to úžasné. Vymyslela jiné řešení. Když nechceš sedět vedle mě, budu já sedět vedle tebe.