Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Přemýšlela jsem včera nad svou novou domácí mouchou. Jak je možné, že je pořád u mě doma, a když ji vyhodím, je tam zas nová, ale nikdy tam nejsou dvě najednou?! Došla jsem k názoru, že moucha možná není jen tak obyčejná... Nebudu to protahovat, došla jsem zkrátka k domněnce, že moucha je můj táta. Vysvětlím: Když jsem se zprávu o něm dozvěděla, zhruba v tu dobu se u mne začaly objevovat. Poměrně snadno se daly vyhostit, nebyly a nejsou příliš hbité, narozdíl od jiných much. Naopak, klidně se nechají chytit do dlaně. A pak je tu samozřejmě ten fakt, že každou vyhozenou nahradí nová, takže od té doby, co je táta v nemocnici, jsem bez mouchy nebyla ani den. A ještě úplně nakonec je tu jedna důležitá věc a tou je poněkud podrážděný stav mé mysli, který, ač jindy realistický, tuto tezi s tatínkem - mouchou záměrně nevyvrací, jak se zdravému mozku nabízí, nýbrž ji podporuje sebemenší drobností, jež se dá zdůvodnit v souvislosti s Ním. Včera jsem začala s mouchou rozmlouvat. Řekla jsem: "Tati, nechceš trochu rajčatového salátu?" S díky odmítla. Když jsem vařila, byla se mnou v kuchyni a dnes ráno není k nalezení, protože nejspíš spí někde za topením. Jestli je to můj táta, tak nejsem zas tak smutná, mám radost, že si s ním můžu povídat a dostává se mi alespoň částečné odezvy na mé řeči: lezením, bzučením, létáním apod. V nemocnici táta na mé řeči nereaguje nijak.