Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Je to neuvěřitelné, ale můj táta začal hýbat rukou. Zprvu jen nesměle a velmi zvolna, avšak teď už mu ji musely sestřičky lehce přivázat k posteli kouskem obinadla tzv. nakrátko, aby si onou bloudivou rukou nemohl vytahovat hadičky a všelijaká ta zařízení, co jich na svém těle má. Jeho zornice už reagují. Pohled má stokrát jistější než dřív a dívá se teď na všechny strany. Umí se zaměřit na předmět a je velmi zvědavý. Jakmile se něco kolem šustne, hned je vzhůru a dívá se. Když přijdu k jeho posteli, podám mu ruku a on mi ji stiskne namísto pozdravu. Vyprávím mu o nás - o sobě a o něm. Jak jsem byla malá, jak jsme jezdili na kole, na chatu, jak jsme byli na Matějské pouti nebo jsme venčili psa. Poslouchá mě a když se ho zeptám: "Tati, vzpomínáš si na to? Pamatuješ?" Tak on kývne hlavou. A když mu položím dlaň na prostěradlo, jímž je přikrytý a hladím ho přes něj po břiše, tak lehce, pomalinku zvedne ruku, najde tu mou a pohladí mě. Nechám jeho dlaň ležet na své. "Jsem šťastná, tati, že už je ti líp. Za pár dní tu budeš luštit křížovky, co?" pokusím se o vtip a rozvazuji mu obinadlo, aby mohl alespoň chvíli hýbat rukou kam chce. Jakmile ucítí volnost, zvedá ruku k hrudníku a rozkašle se. Jde to špatně, pořád má zavedenou tracheostomii. Oči jsou vyděšené a svraštělé čelo s úplně jiným druhem vrásek, než jaké jsem znala, prozrazuje obavu, neklid, strach či lítost. Připomíná miminko. Ano, ještě nemá svůj výraz v obličeji. Doufám, že to přijde. Všímám si jeho už docela odrostlých vlasů, pár šedin na skráních a dokonce objevuji i nějaké ve vousech. "Mám tě ráda, tati, držím ti palce. Udělals mi ohromnou radost, tím, co už jsi dokázal. Drž se a cvič. Namaluju ti obrázek. Teď už musím jít. Tak ahoj." pohladím ho po vlasech a ještě se několikrát ohlédnu, než sundám zelený plášť a návleky.