Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Dneska bylo opravdu moc krásně. Vzala jsem na sebe svojí novou ušitou lesně-zelenou podzimní sukni a šli jsme s Kubou na procházku do lesoparku. Kuba se jako obvykle strachoval klíšťat, ale nic mě to neodradilo od čůrání v trávě mezi stromy a keři... (když se musí, tak se musí ne?) Mám už se naladěnou na babí léto. To, že se udělá vedro u mě už nezmění nic na tom, že budu nosit už jen podzimní boty a podzimní oblečení a že budu vyhlížet "barevnání" stromů. A v té své "babí letní" náladě jsem vám dostala děsnou chuť na hrušky. Ovšem v lesoparku o hrušeň nezavadíte, leda tak o kaštany. Nejedlé. Vlastně jedlé, ale pro zvířátka. "Ty jsi ale vlastně taky takové zvířátko," chlácholil mě Kuba, když jsem už po několikáté vyřkla přání uloupit z cizí zahrádky jednu jedinkou hruštičku pro svou mlsnou tlamičku (avšak míra morálního uvědomění nás obou a ostnatý drát na pletivovém oplocení zahrádek, nedovolil ani jednomu z nás podniknout loupežnou výpravu). Až jsme cestou k civilizaci narazili u garáží na "veřejnou hrušeň." Hrušky na ní nevypadaly pravda nejlépe, avšak hnáni touhou po slaďoučkém ovoci (tedy já hnána touhou po ovoci, Kubovy pohnutky byly možná ryze solidární) rozhodla jsem se nehledět na kdejakého bubáka navíc a snažila se všemožně dosáhnout na větvičku. Načež Kuba dostal nápad! Vytáhl z batohu starou botu a počal jí hrušky obratně dolů sestřelovat... Do chvíle, kdy mu bota uvízla na stromě jsme dobře čtyři ulovili! Jelikož bota byla z páru určeného k reklamaci, horko těžko ale přece dostal botu zpátky na zem a do svého batohu. Úlovek jsme si spravedlivě rozdělili. Nemínila jsem se výrazně zaobírati hygienou pojídaného ovoce - utřela jsem ho do kapesníku a zakousla se s chutí, křupnutím a lousknutím. Neměla bych to říkat, ale pěkně mě teď tlačí v břiše, ovšem stálo to za to!