Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Chtěli jsme si házet frisbee. Sedli jsme si na lavičku. Zase bylo hezky. Ale nejsou tohle dobrý lavičky... Když si sednu dozadu, houpou se mi nohy ve vzduchu. Opřít se nemůžu, protože dřevo opěradla je šíleně vymyšleno a namontováno tak, že tlačí do zad. Takové jsou lavičky ve všech parcích v Teplicích. A taky na Písečáku. Tam jsme dneska byli. Pískovcové skály, co se lety drolí a drolí, až z nich snad jednou zbyde pískoviště. Vprostřed jezírko, před vyschnutím tu žili čolci. Dali se chytat do ruky. Teď je tam voda, ale čloci ne. Ani vodní šneci. Jednou bylo zkrátka veliké sucho, zvířátka pomřela, a když se znova zavodnilo, už se nová nenarodila. Možná zase časem. Rákosí je tu ale pořád. Doutníky. Seděli jsme tedy na lavičce, houpali nohama a dívali se na stromy. Na barvy a na pejskaře a taky na Teplice. Dnes obzvláště teplé. A mě hrozně tlačila ta lavička. Svěřila jsem se se svým "hořem" Kubovi, odpověděl: "Tak se napij." No, zvláštní, ale tlačí to dost, takže... jsem to zkusila. Samozřejmě. Voda uhasí žízeň, ale od lavičky vám nepomůže. To je totiž tak: já strašně málo piju. Kuba hodně. Akorát. Ve věci klíšťat a vody je prakticky zajedno: podniká preventivní opatření! O klíšťatech mluví a bojí se jich stejně jako žízně. Před spaním si nikdy neopomene natočit vodu do skleničky, vypít a znovu napustit plnou, co kdyby se nedejbože v noci vzbudil žízní! Když si vzpomene, úzkostlivě dbá na to, abych i já pila jako duha a pořád mi nabízí vodu. Odpovídám zpravidla: "Ne, děkuji, už nepiju..." Málokdy je s tímto spokojen. Před klíšťaty se chrání div ne skafandrem. V záplavě repelentu podnikáme dobrodružné výpravy do okolní přírody, avšak co chvíli ho musím kontrolovat na těžko viditelných místech těla, zda to, co ho tam lochtá, není probůh klíště! A tak pro celou řadu jiných aktivit a mou lenostní indispozici nezbyl dnes odpoledne na frisbee čas.