Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Jakožto nadšenec pro dění jarní (podruhé), přestože vyhlásila jsem velikonoční bojkot, neodolala jsem a s neskrývaným jásotem rozhodla jsem se přivítat slunce a přírodu u mě doma. Poctu sluníčku složila jsem na drátcích navlečenými korálkovými motýlky v oknech zavěšenými tak, aby jimi mohlo denní světlo v barevných krasohledech prosvítat. Zasadila jsem řeřichu, abych si ji mohla již pozítří na chleba s máslem nasypat a trochou toho čerstvě zeleného se zde v bytě potěšit. Z práce donesla jsem si několik březových větviček. Byly již týden ve váze, takže mají rozpučené lístečky a sem tam nějakou tu jehnědu. Umístila jsem břízu do stříbrné plechovky a postavila na zem. Odpoledne vytrhlo mne z veselomyslného rozjímání a zdobného tvoření zazvonění domovního zvonku. "Ano? " Tak zní má obligátní otázka do sluchátka. "Haló?" slyším i další hlasy z okolních kecafonů - sousedů, na které bylo evidentně rovněž zvoněno. Dotyčný zvonící praví: "Já jsem se chtěl zeptat - kde budete v pondělí?" "Co je ti do toho?" slyším čísi cizí hlas ve sluchátku. "No, já jenom, abyste se připravili a hlavně nachystali vajíčka, až vás přijdeme seřezat." "Co si to dovoluješ, ty hajzle jeden? Dej si pozor abych neseřezal já tebe, hele, vypadni vodsud, nebo uvidíš!" doléhalo rozezleně ze sluchátka k mému uchu. "No, to si zkuste. Tak v pondělí!" zněla posměšná odpověď toho nebojácníka, který se neohroženě rozhodl vzít velikonoční tradici do svých rukou a navzdory nesouhlasným nájemníkům "zpříjemnit" jim chvíle sváteční nad ranním čajem a zakrojeným beránkem. Pokládám sluchátko. Naštěstí se mě to netýká. V pondělí dopoledne nejsem pro nikoho k dozvonění. Kuba naštěstí nechodí s pomlázkou, ale s hubičkou. Večer trávili jsme pak společně s Kubou sledováním Dobrodružství kriminalistiky. Kolem deváté začala jsem na sobě pociťovat nepříjemné šimrání. Lechtání v nose přecházelo v mohutné kýchání, nudle jako opratě a oči počaly mne svědit tak ukrutně, že se mi zdálo, jakoby mi po dolních víčkách korzovala hejna mravenců. Čím víc jsem si oči mnula, tím víc to svědilo. Pojednou začala mi víčka otékat, až se situace stala natolik podezřelou, že jsem se se svými útrapami svěřila Kubovi, načež ten jednoznačně stanovil diagnózu a usvědčil původce mých trablů: "Máš alergii na tu břízu, to je jasný. Musíme se jí zbavit!" a začal rozdělovat úkoly. Mě označil za skupinu A, jež má za úkol neprodleně se odebrati do koupelny a tam se důkladně osprchovati, hlavně obličej a vlasy. Sám se pak, jakožto skupina B, ujal zneškodnění březového proutí a důkladného vyvětrání celé místnosti. Prokleté jehnědy. Znatelně se mi ulevilo. Taková věc mne ale neodradí. Tak pěkný den, jako byl dneska mne jen posílí pro příští skvělé nápady!