Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Ráno jsem vedla bráchu do školky. Povídali jsme si o zvířátkách. Už to bylo zvláštní! Můj bratr totiž vášnivě rád mluví o robotech, různých příšerách a pohádkových postavách americké (nedětské) produkce, ale o zvířátkách? Snad o našem morčeti Josefovi... A tak mne, stejně jako paní učitelku z Macha a Šebestové: Na výletě u rybníka Krajáče napadlo, že: "V tom chlapci bude přeci jen cosi dobrého, ostatně v každém je cosi dobrého, dokonce i v chlebníku..." Šli jsme za ruku. Na chodníku leželo spadané listí. Každý den tudy chodím do práce a tím listím brouzdám. Ukázala jsem na listí a navrhla, že bychom mohli jít tím listím a navedla ho na něj. "Já nechci jít v listí," řekl s vážným výrazem ve tváři, "v listí se můžou schovávat broučkové, nerad bych nějakého zašlápl," povídá ten malý zlobil, ten čertík, který nikdy nic živého nenechá v klidu, který snad zlobí i když spí! Prý nechce zašlápnout broučky. Dívala jsem se na listí (tak strašně ráda se v něm brouzdám!) a nakonec se rozhodla, že jím nepůjdu ani já, když máme k tomu tak ušlechtilý důvod. Hodně se teď rozmýšlím, jestli mám vůbec ještě někdy chodit v listí. Jak ale bohužel u dospělých bývá zvykem, docela rychle zapomenou. Když jsme s kamarády ze stacionáře šli dopoledne po muzikoterapii na procházku, už jsem v tom listí byla zas! Celkem suverénně jsem vedla kamarády na vyhlídku a ptala se jich, kde jsou jaké lázně, kde je náš stacionář, jak se jmenuje ulice, kterou jsme šli a dokonce jak se jmenuje strom, který má za plody bukvice a který stojí támhle... Nevěděli. Ten strom nevěděli, stejně jako Lipovou ulici. Nevadí. Řeknu jim to klidně ještě tisíckrát. Byli veselí, smáli se, povídali, sbírali listy a kaštany. Když jsme se vraceli z vyhlídky, vytáhl Jiří z kapsy flétnu a začal hrát. (Je velmi nadaný co se týče hudby, bez problému zahraje melodii, přestože ji slyší poprvé. Miluje hudbu.) Tuhle melodii ale neslyšel dnes poprvé. Neslyšel ji dnes vůbec. Jistě už dlouho ne, já ji od něj neslyšela ještě nikdy. Nechápu, jak mu mohla vyvstat zrovna tahle na mysl! Jiří si začal pískat: Kde domov můj... Bylo to hrozně komické. Skupinka dospělých dětí se neukázněně "klátí" parkem za doprovodu státní hymny. A co víc: zvyklí z hudební výchovy začali si někteří hlasitě prozpěvovat. Jiříka to evidentně bavilo čím dál víc, a tak, v touze po kvalitním a dlouhotrvajícím hudebním zážitku, přidal nakonec ještě hymnu slovenskou! Lidé se nechápavě ohlíželi. Možná jsem měla zakázat, aby hymnu hráli, možná jsem měla zakázat tu slovenskou, ale nezakázala. Nevěděla jsem proč.

... asi proto, že je dnes úplněk! Napsala jsem básničku. Rychlou.

Na sedm tisíc měsíců ti svítí do postýlky,
na sedm tisíc úplňků, jak mušky octomilky
pokojem vlahým rozptýlí
stříbrný prášek motýlí
s vůní jablečného moštu...