Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Dva páry lyží, nohou, očí, nekonečno zahalené v závěje nekonečně bílého sněhu, stopy, slunce, ticho. Ticho smíření, ticho přírody, opravdovosti, laskavé ticho, v němž rozeznáte tlukot vlastního srdce od tlukotu země. A dech, oprostěn těla, rozptýlen slabými poryvy větru mátově voní krajinou. Je čas. Nekonečno času. A plyne. Plyne, jako plynou stopy za lyží, tiše se sunoucí sněhem, jako voda v potoce. Voda, kterou mráz umlčel pod ledové krustičky. Proplouvá. Neslyšně šumí. Plaché srnky se dají do běhu, zanechávajíce za sebou otisky polekaných kopýtek. Hřejivé paprsky hladí růžové tváře, jasní nekonečně jasnou modř oblohy, laskavě, něžně navlékají sněhové vločky ve dlouhé, nekonečné ledové náhrdelníky, jež omotávají každičkou myšlenku na ten okamžik. Na ten zázračný, neopakovatelný okamžik, kdy jsem byla prvně na běžkách. Ještě cítím na jazyku osvěžující chuť sněhu, ještě mám jako dlaně v rukavicích, ještě proplouvám krajinou, ještě jsem tam. Ponořena do sebe, očima miluji tu pláň.