Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Mám moc ráda čaj. Jsem však čajový barbar, nepatřím k milovníkům sypaného čaje. Nechutná mi. Asi je to takový malý návrat k dětství. S čajem byla vždycky spojena příjemná chvíle. Návštěva, kde se podával moc dobrý koláč, horská chata, kde čaj rozpouštěl zmrzlá ústa a ruce po náročném lyžování... V tenkém šálku s širokým okrajem, ouškem co se dobře drží a porcelánem, co je hladký jako obal "Akademických pravidel českého pravopisu." Černý prášek černého čaje (v pytlíku) zalévám vodou, jejíž horkost se sráží v páru a dosedá mi na ramena. Hrneček se plní, voda je zlatá a víc a víc... Pár kapek citronu navrch a těšení na čajík se neúnosně navrší. Opařím si jazyk. Jednou, podruhé, potřetí. Taky mám ráda oplatky Mila. Je na nich vyobrazen ten nejkrásnější a nejvoňavější čaj. Má přesně tu zlatou barvu, která podněcuje chuť na něco dobrého k tomu. Vnímám vůni linoucí se ze šálku, vnímám chuť na piškoty. V červeném sáčku, co přespříliš šustí, mlsně zalovím a vytáhnu piškotek. Okamžitě zamíří k ústům. Čaj. Piškot. Čaj. Piškot. Čaj. Došel čaj. Nemám ráda, když dojde čaj. Nemám ráda, když končí něco, co se mi líbí. Někdy si potřebuji udělat radost. Někdy chci vědět, že to, co končí nemusí končit napořád. Jsem cvok, někdy se dívám na film dvakrát za sebou. S čajem je to snažší, nezabere tolik času. Když si chci udělat hezké odpoledne, uvařím ho do konvičky. Jakub nemá doma konvičku, ale má mě rád. Vaří mi čaje do tří hrníčků. Je to nekonečné potěšení.