Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Hurá sláva jupí supeeeer! Boží mlýny si melou to svý pooomaaaluuu, ale jistě! Máme ho, zdolali jsme ho, máme to zatracený puzzle složený! Pokořili jsme nebe i větrné mlýny! 1024 kousíčků jsme zhruba asi tak 10 240 000 vzali do rukou a zkoušeli dosadit na zhruba tak asi 1 024 000 míst, abychom po 14-ti úmorných dnech mohli konečně stanout na vrcholu našeho společného Zuzy-Jakubovského úsilí. (samozřejmě přeháním)

(bylo to víc! cha chááá)

Včerejší večer jsme trávili prohlížením a kocháním se (kým čím - 7.pád) společným dílem. Co jsem se u toho zase natrpěla i natrpělivovala... S kamarádem Herkulem (rozuměj s tím lepidlem, nikoliv bájným hrdinou) a jeho kolegou štětcem vytvořili jsme silnou trojici, která celé to veledílo spojila v jeden nerozdělitelný celek. Pro jistotu jsme naň zezadu přilípli kartonový pruh, aby puzzle drželo tvar. Hodláme si jej s Kubou totiž zavěsit nad kuchyňské dveře. Snad naše společné zdárné úsilí bude mi dobrým příkladem a motivací k dalším úsilím, doposud nepříliš zdárným, a sice: objevit tajuplný svět vaření, jehož tajemství zůstává mi doposud skryto pod horami spálených, nedopečených, rozvařených a vysušených obědo- dezerto- i večeřopokusů. Ale k věci. Aby puzzle mělo ten správný potřebný tvar, totiž aby bylo rovné, nikoliv prohnuté, o což se postaral lepidlem navlhlý karton, rozhodli jsme se jej umístit na noc pod mou matraci.

A zde se dostávám k jádru. Nepovažuji se za žádnou princeznu na hrášku ani podobné nepochopitelně senzibilní individum, přesto probudila jsem se ráno značně rozlámaná. (podotýkám, že puzzle není pod matrací přirozeně vůbec znát) Zkrátka nejenže mne bolí hlava, ale mám také z neznámých příčin namožena obě dvě lýtka. A to není všechno. Zřejmě neustálé obavy a postupně stále intenzivněší panická hrůza z ptačí chřipky, jež poslední dobou zaplavuje kdeco a kdekoho, měla jsem já dnes v noci sen. Musím předeslat, že já nemívám sny. Tento jsem měla, ba co víc, dokonce jsem si jej i zapamatovala! Zdálo se mi, že jsem šla koupit do zverimexu dvě morčátka. Chtěli jsme o ně ve stacionáři pečovat. Zakoupila jsem je, ovšem doma jsem zjistila, že jsem nekoupila morčátka, nýbrž nejspíš nějakým nedorozuměním prodal mi pán za pultem kuřátko a kohoutka. Malinké kuřátko a malinkého kohoutka ve sklenici. (další neuvěřitelnost - jít si pro zvířátko se zavařovací sklenicí) A co se nestalo, otevřu sklenici a kuřátko frnk! Honím kuřátko po všech čertech. Vždycky ho chytím a zase pustím, chytím, pustím, ono utíká, pípá a tak. Najednou ocitám se (jako v divokých snech Maxipsa Fíka) v jedoucím autobuse s postarším řidičem, který strašlivě nadává na situaci v politice i na silnicích a jede sprominutím jako prase. Řeže zatáčky, vjíždí nepochopitelně prudce na chodník, na trávu vedle silnice a brzdí, že si málem rozbiju hlavu o přední sklo. Nakonec celá vyklepaná vystoupím a před naším domem potkávám svou vedoucí Zuzku. Svěřuji jí své trable s drůbeží, načež mne uklidní, že to neva a já se znovu ocitám ve stacíku a honím ty dva neposedné kury až do úplného vyčerpání. A jsou tam přihlížející a ti se mi smějí a místo aby mi pomohli, živě diskutují o jakostním víně.

Takže, milé puzzle, vytrpěla jsem si pro tebe, myslím, už dost. Neopovažuj se na mne vyrukovat s tím, že nebudeš držet na zdi nebo se dokonce rozsypeš! V tom případě si mě nežádej! S basama a fousama vám přeju krásný den!