Zuzy blog - Zůza píše zeleně

V pátek jsme jeli s kamarády ze stacionáře a dalšími klienty různých našich zařízení na Noční zoo do Děčína. Je to celosvětová akce, jak jsme se dozvěděli od "herečky, moderátorky, zpěvačky a rosničky" v jedné osobě - Michaely Dolinové. Ta se během cca hodinového uvítacího programu snažila handicapované návštěvníky pobavit, zaujmout a poučit jak jinak než povídáním a písničkami o počasí. Připravila si obrázky od zatažena přes oblačno, polojasno, skorojasno, jasno až po mlhu. Na otázky týkající se správných označení jednotlivých variant se jí, k jejímu překvapení, dostávalo odpovědí pouze: mrakyyyy! nebo sluníčkoooo!!! Popřípadě obojíííí! Vysvětlila znovu jak se věci mají a jak se počasí správně nazývá, načež uspořádala soutěž, aby si získané znalosti návštěvníků ověřila. "Sluníčkooooo! Mrakyyyy!!! Nic!!! (to když přišla řada na prázdný papír, jenž měl znázorňovat mlhu). Míša mimořádně výhrychivé soutěžící vždycky opravila a dala potencionálnímu vítězi malinké zvířátko na klíče. Naši klienti se pokoušeli také zúčastnit, avšak ti, kdož stáli pódiu nejblíže nebyli z kamarádů, kteří si jsou schopni něco jen tak lehce zapamatovat nebo dokonce rychle a hlasitě odpovědět (byť cokoliv, třeba i úplnou hloupost). Romanka si tedy namísto výhry alespoň nechala namalovat u nedalekého stánku na obličej obličej kočičky, což jí moc slušelo, takže jsme mohli s radostí vyrazit za zvířátky. Krmili jsme koníka mrkví, poslouchali hýkání roztomilých oslů a dokonce jsme si spoustu zdejších zvířátek směli pohladit. Vyjma medvědů a vřískajících papoušků, ti vypadali naštvaně a odměřeně. Na stanovištích jsme se společnými silami snažili plnit připravené úkoly za bonbony. Nebyly to úkoly zcela snadné, musím říci, že jsme se někdy i my, doprovodi, pěkně zapotili. Romance se nejvíce líbily opičkyyyy. Neustále na ně cosi nesrozumitelného pokřikovala, bláznivě se smála a dožadovala se práva vstupu do klece. Nebylo možno jí vyhovět, na což reagovala nespokojeným kňouráním. Nakonec se ale spokojila s možností dát se vyfotografovat s paní Michaelou, která šla náhodou kolem. S kapsami naditými bonbony jsme navštívili výběh koz, kde se mi podařilo překonat bázlivost kamaráda Davida, jenž se štítí a bojí snad každého zvířátka kromě stacionární andulky a svého vlastního domácího psa. Z úctyhodné vzdálenosti, jakou si od zvířete udržoval, jsme, k mé veliké radosti dokázali, že si David mlsnou usměvavou kozu pohladil. Dvěma prsty, ale pohladil. U nejmenší ovečky světa s největší srstí, v níž se její tenoučké nožičky a malá hlavička ztrácely, a u níž nebylo na první pohled patrné, je-li k nám čelem či nikoliv, už to s Davidem šlo trochu lépe. Pohladil její heboučkou srst skoro sám. Po setmění bylo pro návštěvníky připraveno občerstvení typu kdo zaváhá, nežere (promiňte mi ten výraz, ale tak se to opravdu říká). Na naše klienty, jak jsem předpokládala, se již nedostalo. Ztráceli se v davu strkajících se hladových krků a s neprůbojností sobě vlastní (zrovna se nám sešli tací), neukořistili sobě ani ždibínek čehokoliv dobrého. Nebyli z toho smutní. Vybalili si své svačinky a než bys řekl jedenáct, nasedali jsme do autobusu a ujížděli k Teplicím. Obličeje mnohých kamarádů byly pomalovány tak věrohodně, až se na první pohled zdálo, že zde na sedačkách usnuli zajíčci, zebřičky, žirafy, kočičky, rybky a motýli. Čili vezli jsme si s sebou domů celou zoologickou zahradu.