Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Do práce jsem šla místo Vlastičky na půl sedmou. Obnáší to vstát v pět třicet. Nevadí mi to. Je to pro mě vždycky svátek, jít takhle časně do práce. Obvykle chodím na osmou a tyhlety záskoky s sebou skoro pravidelně nesou neobyčejné zážitky a rozptýlení. I dnes. Padal sníh. Jako o život se předháněly miliony, miliardy vloček, z nichž žádné dvě nejsou stejné, o to, která mě dřív zastudí na obličeji. Resp. na miniaturním kousku obličeje, který je nezbytně nutný, aby byl odkrytý: oči. Ostatní halilo mi několikero vrstev oblečení. Studilo to strašlivě. Přes čepici jsem si nasadila kapucu. Nebyly stopy. Ani lidé. Jen já, sníh a pouliční lampy, které určovaly barvu toho časného rána. Oranžová. Sníh, trolejbusy, stromy, já, všechno bylo oranžové. Zastavila jsem se vprostřed jednosměrky, jezdí tu málo aut a silnice jako jediná bývá schůdná. Dívala jsem se na zem. Na něporušeném sněhu jako na plátně promítal se mi sněhový film. Viděla jsem stíny vloček, jak padají, jak ubíhají, jakoby byly v řece a kamsi do nekonečna pluly. Dalo se zaměřit na jednu konkrétní a sledovat její stínovou dráhu. Nikdy jsem to neviděla. Bylo to krásné. Moc krásné. Na kopci té ulice osamělý mladík v mikině s kapucí naprosto klidně, systematicky, soustředěně odhraboval sníh stříbrnou lopatou smrkajíce přitom jen tak do prstů. Do vzduchu. No fuj! Potemnělý stacionář mne přivítal vyhřátou šatnou. Jen jsem vzala klíče od dílny a šla pro lopatu na odklízení sněhu. Ani nevím, jak mi to přišlo na mysl tak naprosto automaticky. Začala jsem odhrabovat sníh. Nikdy v životě jsem to nedělala. Nikdy jsem s lopatou nestrávila tolik času jako dnes. Bylo to moc fajn. Šlo mi to, pravda, trochu chaoticky, a taky trochu ztěžka, co vám mám povídat, štěrková cesta se neodhrabuje příliš dobře, co chvíli se zaseknete o vyčuhující kámen. Za čtvrt hodinky přijel první klient. Zmatený Jiřík. Zeptala jsem se, jestli mi pomůže odhrabovat sníh. Řekl, že samozřejmě. Odklízeli jsme společně. Mé nesystematické odhrabávání sněhu není nic oproti Jiříkovu stylu. Motal se s lopatou ve sněhu, brázdil v nesmyslných kruzích, smyčkách, hadech a piruetách sněhovou nadílku kudy ho napadlo. Chvílemi vláčel lopatu za sebou, otáčel se k ní zády a dokonce nosil sníh na lopatě z jednoho konce dvora na druhý na hromadu, místo aby si udělal hromadu vlastní blízko místa, kde odklízel. Bylo to legrační. Stejně ji nenašel. Bavilo nás to. Pořád jsem smrkala a Jiřík mi pořád něco vyprávěl. Dokonce se mě ptal, jestli nemám číslo na Anetu Langerovou, prý by jí rád zaovlal. Když jsem se ptala, co by jí řekl do sluchátka, odpověděl: "Ahoj, Aneto, (smích) moc se mi líbí jak zpíváš. Hlavně Voda živá. Já bych taky chtěl mít vodu živou... (smích) I mrtvou." Přestal přemýšlet o rozhovoru s Anetou a zcela se zabral do úvah, co by dělal, kdyby měl živou a mrtvou vodu. Řekl: "Nejdřív bych pokropil mrtovou vodou a potom živou." "Koho?" "No přece Dády maminku. A taky mýho dědu. Ale ty v Iráku, ty zlý, ty bych nepokropil. Jenom všechny hodný lidi, co jsou mrtvý." A pak se rozednilo. A přišli další kamarádi do stacionáře a brali si lopaty a odklízeli jsme a odklízeli, až bylo devět a my udělali celý ten náš dlouhý průjezd a nakonec jsme přišli promáčení do stacionáře, převlékli se do suchého a povídali si jako každý den a mně se přitom chtělo spát, tak jsem si sedla na zem, opřela se a byla jsem úplně úplně úplně unavená. A po práci jsem měla běhání ve městě, a když jsem přišla konečně domů, snědla jsem tři chleby s máslem a medem a čaj, lehla jsem si do postele, přikryla se dekou a usnula. Vzbudila jsem se v půl šesté jako vyoraná myška, oblékla a pádila na herečák, kde jsem dnes poprvé zahrála jepici. Bolí mě záda od lopaty. Ale je mi moc fajn.