Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Nějak mám nedostatek ořechů v těle. Jak by řekla kolegyně z práce: je to vina absence ořechovice v mé životosprávě. Leč není tomu tak. S ořechy ve formě doplňků ke štrůdlu se vídám samozřejmě i během roku, avšak s opravdovým ořechovým nářezem až na podzim, když už jsou. A samozřejmě o Vánocích. Je to šílené, myslet v říjnu na Vánoce. Ani Hypernova s tím ještě nezačala! Ne, nezbláznila jsem se, jen jsem dnes odpoledne trávila velmi pěkné chvíle u společného stolu s mamkou a Kubou nad ošatkou vlašáků, jež ani tak nebylo třeba vyloupat, jako se nám je vyloupat chtělo. Šlo nám to od ruky do misky i do pusy stejně dobře, jako povídání od úst k uším a duším. Stůl a ořechy, to jde s přátelstvím náramně dohromady. Takže u nás doma zavládla pro ten okamžik, alespoň v mých očích, blízká rodinná atmosféra, tolik příhodná pro svátky zrození. (Kdyby to později nevyšlo, budu si dnešek dobře pamatovat jako předvyčerpaný. Je jedno, kdy se to stane, hlavně, že to proběhlo, ne?)

Á propos, když už jsme byli u těch Vánoc: "Co si budeš přát, Zuzko, k Vánocům?" zeptala se mě dnes (!), zřejmě asi aby řeč nestála, klientka stacionáře Irenka. "No, Irčo, to já ještě nevím, vždyť je to strašně daleko, ty už bys chtěla Vánoce? Snad nemáš už rozmyšleno co by sis přála?" "Ne," odpověděla stroze, "je to daleko." Je zvláštní, jak prostředí manipuluje s lidmi. Irenka neví, jaký je den či měsíc, natožpak letopočet, nepamatuje si kolik jí je let, přestože to pravidelně opakujeme, ale Vánoce odněkud vycítila. A to s nimi ještě ani ta Hypernova nezačala! Bůhví, které biologické hodiny v jejím těle jí to nakukaly.

Á propos 2, k těm ořechům: jezte je, dokud jsou tak mňáááááááááááám! A louskejte je u jednoho stolu. Je to zážitek v běžném shonu nevídaný!