Zuzy blog - Zůza píše zeleně

V mém supervozu Škoda Felicia je za skly zpětných zrcátek, mezi skly a plastem, prostor. Je to místo ze všech stran kryté a pravděpodobně pro malé živočichy nesmírně zajímavé. Mohou kdykoliv nekomplikovaně prostor opustit, a právě tak snadno se v něm v případě potřeby ukrýt, například před nepřízní počasí. V mém zpětném zrcátku bydlí pavouk. Je úžasně vynalézavý! Vytvořil si důmyslnou síť vedenou přes roh - od zrcátka k postrannímu okýnku vozu. Přichytil si ji tak šikovně, že ani stahování a vytahování okýnka jeho síť nepoškodí, takže mne nikterak neomezuje, a tím si mě získal. Sám je ukrytý za okrajem zrcátka a čeká. Když se rozjedu, jeho pružná pavučina se pod náporem větru všelijak prohýbá a chvěje, ale nic se jí nestane. Je to chytré: totiž když člověk jede autem, nachytá cestou nespočet much a mušek na přední sklo a na nárazník. Takže můj pavouk, pravděpodobně milující adrenalin, se denně několikrát se mnou sveze a sbírá mouchy do své sítě. Po každé takové jízdě se na jeho vlákna nachytá vedle mušek také spousta nečistot, různých semínek a prachu. Pavouk do večera tráví ty své mouchy, konzervuje si je, nebo co já vím, co s nimi dělá a večer vždycky starou síť zruší a postaví novou. Ráno je opět připravený. Jeho síť je dokonalá. Tak tenká, tak pružná, tak bílá a pravidelná! Každý den ji obdivuju. V práci hledám při úklidu na parapetu suché mouchy a přemýšlím, zda by mu udělaly radost. Myslíte, že by je jedl? Jsem ráda, že u mě bydlí. Že mi dal nahlédnout tak moc zblízka do svého života, který pro mne byl vždycky odporný, štítivý, děsivý. Už není. Už na něj myslím a vyprávím o něm svým známým a dělám si starosti, co asi on, když venku prší a je zima. On nic. Je trpělivý, čeká, až se vyčasí, aby znovu utkal pavučinu svého života, ještě krásnější, pevnější, přesnější, ještě dokonalejší než předtím.