Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Dnešní pracovní odpoledne jsem strávila ve "své" výtvarné dílně zcela pohlcena jarním uklízením. Půlroční prach a nahromaděné neuspořádané věci už volaly po svých místech a já je dnes konečně vyslyšela. No přece je v tom nenechám?! Snažila jsem se, byť to bylo někdy obtížné, nalézt pro každý předmět vlastní kouteček, kde by se mohl na nějakou dobu (pokud možno navždy) zabydlet. Dařilo se. Mechanicky jsem se v zamyšlení zahloubala do své práce, poslouchajíce při tom tikot ba dokonce bušení a klapání vlastních vnitřních hodin. S železnou pravidelností: klap, klap, klap, klap, klap, klap... Při přemisťování páté krabice z jedné strany na druhou jsem na okamžik procitla a zaposlouchala se pozorněji do těch hodin, které prve jakoby vzdáleně doléhaly k mému sluchu. Teď však zřetelně slyším ten tikot: klap, klap, klap, klap, klap, klap... a za ním v těsném závěsu: dvěstě šedesát jedna, dvěstě šedesát dva, dvěstě šedesát tři, dvěstě šedesát čtyři... Pokládám krabici na stůl a soustředím se. Sluch mne nemýlil. Vyjdu z dílny přede dveře a spatřím velmi komický avšak vcelku pravděpodobný a přirozený obraz: zmatený Jiřík v plném soustředění pinká pingpongovým míčkem o pálku a počítá údery. Počítá však chvíli pomaleji, chvíli rychleji a vždy se zastaví u dvěstě devadesát devět a pak začíná zase od jedné. Nejspíš neumí do třista a dál... S železnou pravidelností ťuká míček do dřeva a Jiří s toutéž pravidelností rytmu, jenž míček vyluzuje, počítá. Počítá do rytmu, nikoliv na údery. Pohlédnu na obecenstvo, které přihlíží Jiříkovu snažení: jediný Honzík na vozíku tu sedí, čeká na svozové auto, dívá se na míček a pokyvuje hlavou přesně v rytmu úderů: nahoru, dolů, nahoru, dolů... Oba zhypnotizovaní poskakujícím míčkem. Dívám se na ně a uvědomuji si sebe. Naprosto chápu, ačkoliv se to může zdát potrhlé, jak je tohle uklidňující. Sama jsem se tím zvukem přece nechala unést. Jiří to vydržel asi tak hodinu a vydržel by to i déle, kdyby ovšem nemusel jít už domů. Honzík odjel svozovým autem, avšak nepochybuji o tom, že cestou pokyvoval stále ještě hlavou v pravidelném rytmu.