Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Dnes jsem byla v práci první. Obvykle chodím na osmou, ale tentokrát byl výjimečný stav, takže jsem krásně vstala ráno v pět, otevřela oči a aniž bych přemlouvala budík, hbitě jsem vyskočila z postele, otevřela okno a udělala veliké dlouhé: "pššššš" na Josefa, který ihned zbystřil, že se něco hýbe a hlasitým kvíkáním se dožadoval potravy. Normálně na mě žebral! Venku i doma byla tma jako v pytli. Venku navíc uslintané ráno, nikde ani noha. Ač jsem se předtím zmiňovala o čilosti při vstávání, samozřejmě se nerovnala svižné (ani líné) rozcvičce spojené s vdechováním čerstvého studeného vzduchu zvenčí. Zkrátka jsem se normálně oblíkla, umyla a udělala sobě i Josefovi snídani. Olízl mi za to ruku. Cestou do práce jsem si prohlížela neznámé zamračené tváře ploužící se do práce v takovémto nečase časně zrána. V práci byla tma. Ale nepůsobila na mě cize, (přitom já se ve tmě bojím) naopak se mi zdálo, že je velmi přívětivá. Odemkla jsem, odkódovala a všude rozsvítila. Ani to nebylo špatné. Převlékla jsem se do pracovních šatů a uvařila si šípkový čaj (od toho sbírání šípků jsem na ně nějak vysazená). Ticho. Klid. Poslední minuty před příchodem prvních kamarádů. První přišel jako vždy Jiřík. Věren svým železným zvyklostem vstává každé ráno ve čtyři, než se vzbudí ostatní neslyšně hraje v pokoji karty sám se sebou a v půl sedmé je první ve stacionáři. Jak je jeho dobrým zvykem, vešel v botech rovnou do jídelny, a kdybych ho nezastavila, šel by nejspíš až do tělocvičny.
"Jiříku, boty..."
"Co, kde???"
"No boty máš na nohou, pojď se zout."
"Jo, boty... ha ha ha... no, to víš že jo, Zuzanečko naše potečkovaná..."
Otevřel dveře na záchod, pak druhé dveře na záchod, pak se několikrát otočil dokola, otevřel dveře do dívčí šatny a nakonec se zul tam, kde zrovna stál.
"Jiříku, ty boty si dej sem, do botníku."
Jiřík vzal boty a v ponožkách přeťapkal za mým hlasem až ke mně, dřímaje v rukou své ošoupané tenisky.
"Kam? Semhle...? Sem...???"
"Sem, pod ten závěs, Jiří..."
Jsme tu už měsíc. Každý den si dává boty do botníku. Každý den neví.
"Tak, pantofle si najdi..."
"Co? Kde? Tady???"
Šmátrá slepě s očima dokořán po všech pantoflích a osahává je, k některým dokonce přičichá. Má tak špatnou orientaci, že se raději místo očí řídí sluchem a čichem, takže všechno očichává, a když má za někým jít, jde po hlase.
"Tyhle nejsou tvoje, kde máš svoje pantofle?"
"Hmmm hmmm, tady ne... tady to nejsou... aha! Tady?"
"Ne, Jiří, ty jsou Irenky. Tvoje jsou tady."
"Aha! Tak to jo."
"Jdi se převléknout, počkám v jídelně."
"Kam?!
"Do šatny."
"Kde? Tady? Tady? Tady???"
Opět zkouší všechny dveře v chodbě: záchod, druhý záchod, vyjde dokonce ven před budovu, vrátí se, šatna dívek, zeď, radiátor, šatna kluků! Aniž si rozsvítí, ještě za chůze se začne svlékat. Nestydí se. Rozsvítím mu tedy a zavřu dveře. Za pět minut se otevřou dveře.
"Tak, Jiříku, tady, tady jsem."
Volám naň z jídelny. Přišel po hlase. V teplácích obráceně, mikině a bundě. Cucá si tkaničku od kapucy.
"Jiříku, jdi si sundat tu bundu, nikam nejdeme."
Otočí se, vyjde z jídelny, sundavá si bundu. Dává si ji na věšák v šatně. Vrací se s mikinou zapnutou až ke krku. Zřetelně cítím, jak se potí.
"Jiří, sundej si i tu mikinu, vždyť je tu teplo, bude ti horko."
Usměje se, a pohroužen do svého zmateného světa si svléká mikinu i s tričkem. Stojí tu jen v teplácích. Musím se usmát.
"Pojď, Jiříku, obleč si tričko, dáme mikinu do šatny a můžeš jít do relaxační místnosti si něco zahrát chceš?"
"Ha ha ha, no..."
Konečně je hotový. Jde hrát sám karty, jak je jeho zvykem.
"Našla jsem včera toho ztraceného hokejistu."
Udělala jsem mu velikou radost. Hned začíná plánovat, komu poví tu radostnou novinu, že se našel červenobílomodrý obránce národního týmu ze stolního hokeje. Jsem ráda, že jsem mu udělala radost.