Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Včera jsme strávili další nádherný den ve Bžanech. Naši sem jezdí každý víkend, my s Kubou jednou za čas. Vždycky, když Zuza přemluví, nebo navrhne. Pro počasí jsme nenalézali slov chvály a celý překrásný slunný podzimní den jsme strávili venku, na louce, mezi kravičkami, dokvétajícími květinami, svatým Adalbertem (bohužel toho času již bez hlavy), jablíčky, oříšky a vypuštěným bazénkem. Tento si vzal Kuba na starost, jakožto svou činnost manuálního odpočinku. Čistil jej, kartáčoval, drhnul, kropil, dokud se většina jeho stěn neskvěla opět bělobou. Já odpočívala rovněž. Usazena na plastové židli oplétala jsem stříbrným drátkem neveliký střípek porcelánového servisu, jenž jsme našli cestou od Adalberta. Inu, cesta to byla kratinká, nikoliv však nezábavná! Krom střípku potkali jsme totiž dva psy. Jak už to bývá, jeden byl malý, tzv. lejtkař. Štěkal jako pominutý, čímž nás doháněl k obavám o končetiny a šaty. Za ním se v zápětí klasicky vynořil pes o něco větší. Vlčák. Povzbuzoval malého a zároveň zastrašoval i nás. To už jsme se báli i o svá hrdla. Klidně jsme tedy zastavili a rozhodli se raději počkat na Kubu, který se nic netušíc, jako obvykle, loudal vzadu s fotoaparátem. Když nás konečně spatřil dole pod kopcem, zvolnil krok se a rozhlížel se po kraji. Nic netušíc fotografoval přírodu, rozlehlá pole a louky posečené trávy. Psi zatím neúnavně štěkali a doráželi. Jakub si poklidně prohlížel objektivem, coby dalekohledem, střechy okolních stavení, a když se po dlouhé době podařilo konečně zachytit jeho pohled naším směrem, naznačila jsem mu posunkem, aby hned šel k nám, že tu na něho čekáme. Bohužel, Kuba nepochopil má znamení, (přes štěkot nebylo by rozumět slovům) a on, bezelstný to chlapec, jal se mi zvesela máváním odpovídat na domnělý pozdrav. A opět rozhled do dáli. Ach jo! Započala jsem tedy s máváním podruhé. To už zřejmě pochopil, neboť se dal do kroku a za pár okamžiků byl u nás. Psů se samozřejmě bál, když už o nich věděl.

Pozorovala jsem bráchu, jak si hraje s obrovskými vidlemi, vnímala jsem vítr kolem uší a čerstvý, sluncem provoněný vzduch. Tonda sekal trávník a Jakub, jak jsem již řekla, chystal bazének k zimnímu spánku. Mamka se věnovala své květinové zahrádce. Rodinná idylka. Přišlo několik lidí, dostali jsme ochutnat svatební dort i s marcipánovými růžičkami (mňááám), grilované maso od našich a z ořešáku a jabloně jsem pokradmu uloupila několik plodů. Vzpomínku na ten nádherný den mám uchovánu v prstech, které jsou od loupání ještě nezralých ořechů nevypratelně hnědé.

Žijeme celkem poklídným životem. Naše štěstí je obyčejné a zdánlivě všední. Zážitky nijak bouřlivé. Přesto v nich cítím něco křehkého, kouzelného, něco životadárného. Skutečnost, že si je uvědomím mi dává jistotu, že existují, že se mě týkají, že mám to štěstí být jejich součástí. Vím, že do nich patřím i já. Vážím si takových okamžiků jako nejvzácnějšího pokladu. Dávají sílu a pocit, že někam patřím. Je to můj svět. Mám ráda své blízké. Je to teď pro mě nesmírně důležité.