Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Ne, že bych se nějak často dívala na televizi, ale jisté kauzy vás zkrátka neminou.
Ne, že bych měla pocit, že naše městská policie potřebuje k životu vzrušení a aktivně jej vyhledávala, aby měli co vyšetřovat. 
A do třetice - ne, že bychom se někdy viděli, ale je obdivuhodné, jak rychle jsme se dokázali domluvit a získat vzájemně trochu důvěry.

Akce pláč.
To si vám takhle jednou v půl šesté Zuza vykračuje přes Zámecké náměstí domů. Když prochází kolem rohového domu, rušícího svou neopečovanou fasádou i interiérem jakožto poslední dům bez rekonstrukce vcelku romantický ráz našeho náměstí, zaslechne za dřevěnými vraty dětský pláč. Zastaví se. Poslouchá. Jde blíž k vratům, dál od vrat, blíž k vratům... Pláč. Je to dětský pláč!
Hlavou se mi honí myšlenky na všechny ty odložené děti a na palcové titulky regionálních deníků, které by podobná událost jistě zvedla z jinak nedostatkem vzrušení prosezených židlí. Vracím se zpátky před ta vrata, když zaslechnu několikrát zřetelné "mama... mami...mam...." a ránu zevnitř o ta dřevěná vrata. A znovu pláč a nářek dětského hlásku. Rozhlédnu se. Přichází mladík asi tak 18ti letý. S jemně ruským přízvukem se se mnou hned začíná bavit: "Dobrý den, taky to slyšíte?" Já už to byl omrknout i zezadu, ale tam nic není vidět ani slyšet. Tak jsem se vrátil sem. Lidi tady choděj okolo a nikdo se nezastaví. Myslel jsem už, že jsem blázen. Tak to taky slyšíte?" Přisvědčila jsem. "Co budeme dělat?" pokračoval, čímž mne, nerozhodnutou pro žádný konkrétní druh jednání, tedy ani pro odchod, ani pro průzkum, bezděčně stáhnul na stranu rozhodného činu. "Nevím" byla moje přirozená odpověď. "Zavoláme policii?" "Zavolejte městskou!" poradila jsem mu. Divila jsem se, že tak mladý člověk není k podobné věci netečný. Bohužel jeho sdělení strážníkovi na drátě nebylo dostatečně přesvědčivé pro to, aby nám poslal hlídku. Nabídl mu tedy, že půjde s telefonem blíže, aby si strážník mohl poslechnout sám ty děsivé zvuky. Bohužel ve chvíli, kdy se k vratům přiblížil, pláč utichl. Nabídl tedy uniformovanému muži na druhém konci mé dosvědčení a s přehledem mi podal svůj mobilní telefon. Na jeho místě by mne napadlo tisíc způsobů a tisíc podob lidí, kteří se nezdají, ale v momentě, kdy drží v ruce cizí mobil, s tímto zdrhnou za nejbližší roh a už ani jednoho nikdy více nespatříte. Já však mezi tuto sortu nepatřím. Snad to mladík vycítil a svůj mobil mi bez rozpaků svěřil. Promluvila jsem vlídně se strážníkem a přisvědčila, že se zvuky zpoza vrat skutečně ozývají. "A nemůže to být nějaké zvíře, jako třeba pes?" "To si nemyslím," zapochybovala jsem, "protože jsem zřetelně slyšela slovo mami..."
A tak nám poslali strážníky. Přijeli za chvilinku. Byli dva a byli velmi přívětiví. Vyslechli zlomek nářku a šli zadním vchodem do budovy. Pláč utichl. Nekonečně minut se vleklo, než opět vyšli ven. "Teď tam nebude dítě a budeme za blázny," prohodila jsem směrem k mladíkovi. "No, tak snad to nevadí, pořád lepší, než aby tam dítě skutečně bylo," řekl on na to pozoruhodně rozumně.
A to už vycházejí naši dva přivolaní strážci veřejného pořádku. Bez dítěte. Tázavé výrazy v našich obličejích zračily touhu po odpovědi. "Tak to byly kočky. Ale moc pěkný. Jedna černá, jedna zrzavá, obě veliký s krásnou srstí." "Ježiši, tak se nezlobte, to je trapný, co?" "Ale ne, vůbec, to je v pořádku. Alespoň si všímáte. To máte lidi, ty si nevšímaj ničeho..." Pak bez jakéhokoliv úšklebku nebo otráveného výrazu typu zase jedni, co nemaj co dělat, tak nás votravujou, nasedli do auta a odjeli. Zůstali jsme s mladíkem opět sami. Přátelsky jsme se rozloučili a každý vyrazil opačným směrem.

Věřím, že jednou dokážeme něco skutečně velkého.
Třeba chytit lva uprchnuvšího právě z klece zoologické zahrady a ohrožujícího řidiče tramvaje svým odpočinkem v kolejišti... (To mám ze Saturnina. Jsem jím poslední dobou přímo posedlá.)