Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Nekecám! Můj táta se na mě usmál. Nevím proč, zřejmě jsem nepochopila dobrý vtip, ale během mé půlhodinevé intenzivní návštěvy, kdy mě musel spíš nesnášet, jelikož jsem mu nedopřála klidu, se na mě usmál. Donesla jsem mu rajčátko. Krabičku znal. Jak se otevírá věděl, žel ještě nemá dost síly. Pomohla jsem mu. Dva červené půlměšíčky se na něj ze dna těšily, až si na nich pochutná. Těšila jsem se s nimi. Přiložila jsem mu jeden ke rtům, aby mohl ochutnat jejich šťávu. Jistě mu přišly vhod, vypadal, že je rád a zároveň bylo cítit napětí, přeci jen je to něco, co přes dva měsíce neměl v ústech. Nabídla jsem mu, že mu odkryju nohy, v pokoji je šílené horko. Otírala jsem čelo a spánky a on hýbal pravou rukou i nohou, zatímco jsem se mu snažila alespoň trošku připomenout chuť normálního jídla. Krmí ho pouze jakousi řídkou kašovitou směsí pomocí velké injekce rovnou do žaludku. Snad jednou zvládne i normální stravu. Pokoušel se zavřít oči, ale to jsem mu nedovolila. Přinutila jsem jej pohlédnout na velkou fotku, kde jsme my dva na chatě. "Poznáváš to, tati? Kdo je na fotce? Kdo to je? Poznáš to?" snažila jsem se ho přimět k jakékoliv reakci. Ta jeho mne však neuvěřitelně překvapila. Podívala jsem se na jeho ruku a on ukazoval prstem na mě! Ukazoval na mě! Uvědomoval si, kdo to je a spojil si mou podobu na fotce s tou ve skutečnosti stojící u jeho postele. Na otázku kdo je ten druhý potom velmi váhavě ukázal na sebe, to už mu šlo hůře, ale společnými silami jsme to zvládli. Nemohla jsem uvěřit. Hlásila jsem taky, ač fotbalový neznaboh a zapřísáhlý nezájmista, že Češi vyhráli 3:0 v mistrovství nad Amerikou. Dost ho to probralo. Měl radost. Kéž by víc takových dobrých zpráv přimělo mého tatínka tak, jako dnes, dělat malé velké věci...