Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Sobotní den byl stvořen pro výlet. "Vyletěli" jsme tedy do skal. Do labsko pískovcových skal - do Tisé (1.p. Tisá, bez Tisé, ke komu čemu k Tisé, vidím koho co Tisou, voláme Tisá! o kom o čem o Tisé, s kým čím s Tisou.) Tiské skály jsou nádherné! Tak členité, tak úchvatně tvarované, tak prapodivně tyčící se, jsou pevné a křehké zároveň, jsou pradávné a hlavně plné horolezců. Ano, na čtyři z pěti pískovců připadá jedna celá a dvě desetiny horolezce. (Kecááám! Přesná čísla nám, pro nedostatek oprávnění, nebyla poskytnuta.) Sluníčko bylo příjemně polojasné, fotit by šlo, ale neměli jsme baterií. Jen foťák, film, diář, vodu, svačinu v podobě ovocného salátu a páru tatranek, mikiny a nezbytné stálé vybavení Zuzy batohu, o kterém se zde ale raději nebudu rozepisovat, dlouhý by to seznam byl. Tak tedy: Tiské skály nás přivítaly s otevřenou pískovcovou náručí. Písek tu je všude na cestách. Neváhejte si myslet, že jej Zuza co chvíli neměla v ruce, nečichala k němu ba se jí dokonce nezachtělo jej ochutnat a trochu po patře poválet... Chtělo! A jak! Do skal musíte si zakoupiti vstupenku. To jsme učinili. Navíc jsme se nechali zviklat a zakoupili si rovněž turistického průvodce skalami tiskými. Dík obstojnému značení jsme si však na konci cesty uvědomili, že jsme mohli ušetřit pětatřicet vočí, jelikož jsme jej skoro vůbec nepotřebovali. A když jednou přeci jen ano, raději jsme se zeptali. Jak tak procházíme skalami a úskalími, máme se zaměřit na tvary, případně obličeje, jež nám mohou připomínat. My jsme se však více než na to, zaměřovali na četná pozadí horolezců a horolezkyň upnutá v postrojích a pohupující se ve výšce několika desítek metrů jen tak na laně, snažíce se dosáhnout vrcholu. Případně země. Samozřejmě. S přibývající únavou začala jsem ztrácet orientaci v prostoru a četné nástrahy a překážky, jež návštěvníkům skály uchystaly, dávaly mi značně zabrat. Nevědíce, nač se zaměřit dřív, často jsem klopýtala o kameny a skalky, jichž jsem si pro jiné nepovšimla. "Příjemnou" společnost nám v patách nebo před očima dělala rodinka mladých rezatých vlasatců s nejmladším Tarzanem Spidermanem. Chlapec si zřejmě spletl komix s realitou a po vzoru svých animovaných hrdinů se neohroženě vrhal do každé pukliny ve skále, prolézal všelijaké otvory, běhal tryskovou rychlostí, přeskakoval z kamene na kámen a co chvíli se pokoušel vyšplhat na nějakou tu horu, a to i na tu, jež se jevila dosti nebezpečně, přičemž jej nikdo z jeho tlupy neokřikl, nevaroval, ba dokonce ani nenabádal k opatrnosti. V polovině cesty doporučila Kubovi jakási bodrá paní u stánku se suvenýry dráhu profesionálního pěvce. To když na ni promluvil svým charismatickým hlasem: "Dobrý den, my jdeme asi špatně, nevíte, jak dál? Asi po červené, že?" "Jo, tam u hřiba a želvy dejte se po kamenných schodech zase dolů a uvidíte značku, určitě jste ji přehlédli." K cíli jsme, také díky radě té bodré paní, dorazili nakonec zdárně. Celou zpáteční cestu našeho turistického okruhu jsme s otevřenou pusou (a Zuza se závratným lechtáním v žaludku), zírali na panorama Českého středohoří, jímž jsme se mohli kochat z vrcholků skal, po nichž jsme se vraceli zpět. Bylo nádherně. Viděli jsme obří vrtuli větrné elektrárny a delfína namalovaného klacíkem do všudypřítomného písku. A měli jsme nanuka - Mrože a nakonec jsme stanuli na autobusové zastávce do Ústí nad Labem. V autobuse jsme málem usnuli a přibíhajíce jen tak tak z posledních sil na nádraží Ústí - západ, oznámil nám pán rozhlasem: "Omluvte, prosím, zpoždění vlaku. Předpokládaná doba zpoždění bude 50 minut." Nádherný, nádherný, nádherný den!