Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Celý den mě pobolívá hlava. Jsem chodící barometr. Výkyvy tlaku mi nedělají dobře. Asi, že jsem tak hubená, jak by schutí podotkla babička. Procházka mi udělá dobře. Kráčíme právě na přelomu odpoledne a večera, kdy se mraky dají ještě zřetelně rozeznat. Přesto se rozsvěcí pouliční lampy. Nikam nespěcháme. Držíme se za ruce, každý jednu igelitku. Nenosím běžně igelitky. Ani to moc neumím. Mám pocit, že se mi každou chvíli musí utrhnout ucha.

Zšeřelá ulice mi nahání hrůzu. Není to právě nejlepší čtvrť. Nebýt tu s Kubou, asi bych raději čekala tu čtvrt hodinku na zastávce u nás na sídlišti. V pološeru se to hemží postavami, které jako by právě v tuto dobu teprve vylézali z děr. Odkud se berou? Je jich čím dál víc a stále přibývají další. Na sobě džíny nebo tepláky. Ženy či snad dívky jsou oděny do minisukní a černých punčoch, na nohou lesklé boty na podpatku. Výrazné líčení lze ve tváři rozeznat i na dálku. Všichni kouří a někam pospíchají. Je to strašidelné. Kuba se nebojí. Já ano. Postavy se střetávají před zaplivanou hernou, pod střechou v tmavém zákoutí, jež jim skýtá oprýskaný nákupní komplex z dob komunismu. Oprýskané zdi, odchlípnuté dlaždice, vajgly na chodníku, špína ulice je jejich přirozeným prostředím. Samozřejmost. Přimknu se ke Kubovi ještě víc, když zpozoruji několik živě gestikulujících postav mířících za hlasitého pokřikování k nám. Naštěstí jen prochází. Nic nechtějí.

Přijíždí trolejbus. Popadnu své dvě igelitky. Polibek. Posadím se k oknu. Vůz je nízkopodlažní, takže sedím na úrovni lidí, stojících na ulici. Ve skle vidím svůj obraz. Zamávám ještě Kubovi, který je teď vedle mne, ale na druhé straně. Je venku a já vevnitř. Nízko posazená sedadla vzbuzují při pohledu z okna dojem, jako bychom oba stáli naproti sobě. Zamává mi. Jedu domů. Pozoruji svůj odlesk ve skle. Na pozadí se míhají světla. Rychle se stmívá. Skoro by se dalo odpočítávat setmění až do úplné tmy. Je to jen pár okamžiků. Rozmlžený obraz skutečnosti působí jen jako nenápadný podkres odrazu v okně. Mělo by to být naopak, ne? Člověk je přece jen rozmlžený neurčitý a prchavý podkres světa, který se žije kolem... Prohlížím si své krátké vlasy, barvu nerozeznám, doširoka otevřené, jasně modré oči a semknuté rty. Mám je tak vždycky, když jsem zamyšlená. Ale já nevím, jsem zamyšlená? Nad čím? V obličeji nelze rozpoznat náznak úsměvu. Ani zasmušilosti. Je to takový loajální neurčitý výraz. Všichni kolem se tak víceméně tváří. Je to jako nemoc. Nastupují dvě děti. Sedají si na volné sedadlo za mnou. Povídají si. "Vidíš, jak se stmívá?" ptá se děvčátko. "Jo, všechno je černý," odpoví chlapec. Vystupuju. Všechno je šedý. Frekventovaná silnice je prázdná. V klidu ji můžu přejít. Neběžím. Nehrozí nebezpečí. Jsem doma. Igelitky letí do kouta. Zapínám počítač. Píšu blog.