Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Tak to jsou ony. Tedy vlastně on, na fotografii jen jeden: statný strom. Více takových, celý palouk nalézá se na úpatí kopce, jehož vrcholek zdobí novodobá rádoby napodobenina hradu Doubravka, jehož původní stavbu, dnes již pouze rozvaliny, lze nalézt na různých místech v celém lese a samozřejmě též na samém vrcholu. O Doubravce snad někdy jindy, dnes spíše o oněch stromech... Mám na ně pěkné vzpomínky. Jako žákyně základní školy i děvčátko v družině jsem sem často s ostatními dětmi a paní učitelkami či vychovatelkami chodila. Ony se procházely a povídaly si a my, děti, si hrály. Škatulata batulata hejbete se, na schovávanou, na honěnou, nebo se prostě jen tak dívat po korunách těch stromů a hledat ptáky, veverky, mravence... Já především stavět domečky. Tyto stromy mají totiž své kořeny nad zemí úžasně propletené, takže vytváří nepřeberné množství příležitostí ke stavbám roztodivných a neobyčejně členitých domečků pro mravence. Milovala jsem tento druh zábavy. Vydržela jsem celou vycházku sedět na bobku u stromu, lámat klacíky na plot a stavět přístřešky z listí, dolovat tunýlky pod kořeny a při tom si představovat, jaký asi brouček se mi sem nastěhuje, jak se mu tam bude líbit a koho si bude zvát na návštěvu... "No jo, holčičí hraní," směje se Kuba. Má pravdu. Je to holčičí hraní a holčičí fantazie. Vím, že se tam nikdy žádný nenastěhoval, ale zabývat se tou myšlenkou bylo velmi zábavné. Máme to v sobě, touhu o něco se starat, pro někoho něco udělat, aby mu bylo dobře. Už od malička jsme takové maminky. A relaxace v podobě klidného dřepění u stromu, stavba z věcí: "co les dal," za zvuku šumění stromů a zpěvu ptáků, vůně lesa a představa spokojené mravenčí rodinky uvnitř mého domečku mne absolutně uspokojovala. Jen mi nejde na rozum, jak to, že jsem nikdy příště domeček na svém místě nenalezla. Do příští vycházky už tam nikdy žádný nebyl.