Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Než bych pět minut něco říkala, o něčem mluvila, něco vyprávěla, raději to napíšu. Můj táta by prý (podle sestřiček) potřeboval, abychom mu namluvili nějaké naše vyprávění o společných rodinných zážitcích. Jako počítačově nejzdatnější člen rodiny jsem byla, ať chci nebo ne, pověřena nahráváním právě já. Je to divný pocit. Sedím doma sama, je tma a ticho. Vezmu si sluchátka s mikrofonem a zmáčknu knoflík. Nevím co mám říct. Je to pro tátu. Já to vím, já vím, že potřebuje slyšet něco, co by si mohl vybavit a představit. Něco, co zažil a co měl a má rád. Jenomže já najednou nevím co říct. A tak nesměle, velmi opatrně začínám: "Ahoj tati, jsem teď trochu nastydlá, doufám, že poznáš, kdo ti teď bude vyprávět. To jsem já, tvoje Zuzka. Zuzka! A kdo jsi ty? Jaký je tvoje jméno? Ty jsi Pavel. Ale to ty určitě dobře víš, viď? Určitě ano...." Odmlčím se, nabírám dech, chce se mi kašlat, nedá se to potlačit, začínám chraptit, a tak si odkašlu. Doufám, že leknutím můj táta nevyskočí z postele. Je to strašně hlasitý kašlání. Ale vlastně by bylo dobře, kdyby vyskočil. Bylo by to to nejlepší, co by mohl udělat. Ale vím téměř jistě, že to se nestane. Přesto se snažím mu alespoň takto pomoci. Nesměle vyprávím o pokládání koberce u mě doma, o víkendech na naší chatě a o všech zážitcích, na které si jen vzpomenu a které by si dobře vybavil i táta. Snad. A tak spolu ve vzpomínkách jezdíme lanovkou s taškou plnou ostružin a ony nám kapou v krvavých potůčcích z té lanovky dolů na zem. A opékáme kuře na ohni a když jdeme spát, tak ty nás ještě chvilku strašíš a nadzvedáváš postel, protože spíme na palandě - já a sestřenice Míša nahoře, ty dole. A já jsem vždycky strašně ječela. A jdeme spolu na houby nebo do lesa na dříví a společně jej pak ve sklepě řežeme pilkou na polínka, abychom si večer mohli udělat táborák v kotlíku. Hrajeme fotbal, badminton a s Míšou si hrajeme na indiány a jezdíme na dřevěném zábradlí před chatou. Máme ho jako koně. A když nás babička po obědě vyšle na nedaleký svah mávat na lanovku, ukradneme jí ze záhonku nějaké ty maliny, nebo stonek rebarbory a žvýkáme jej. Ne proto, že nám tak chutná, ale proto, že je to kořist a to je dobrodružné. Bolí mne v krku, cítím, jak začínám chraptit a sípat, tak se loučím. Pokusím se o další vyprávění jindy. Jdu si lehnout. Dobrou noc, tati.