Zuzy blog - Zůza píše zeleně

Nikdy jsem nevydržela psát si deník. Měla jsem problém už s tím, že se mi notýsky a knížečky, které ke psaní deníku byly určeny, líbily víc, než zážitky a příběhy, kterými jsem měla zaplnit jejich řádky. Byla jsem přesvědčena, že do tak krásných památníků se sluší psát zážitky skutečně neopakovatelné, "ty pravé," jedinečné, výjimečné. A takových jsem, bohužel za celý život příliš neprožila. Respektive zdály se mi obyčejné, a tak jsem čas trávila čekáním na jedinečný zážitek, který samozřejmě nepřicházel, protože, jak známo, nelze rozpoznat v okamžik prožívání, že právě tento příběh je hoden přepisu na skoro posvátný papír deníčku. Nejeden takový deníček mám doma doposud. Prázdný. Již několik dlouhých let se skví jeho listy čistou bělostí. Čekají na ten pravý zážitek a já už dnes chápu, co mi dříve na mysl nepřišlo: totiž, že ty pravé zážitky nevytváří situace, osud, Bůh ani nikdo jiný, ale já. To, jakým způsobem jsem schopna vnímat např. nákup chleba v obchodě může z banální záležitosti vytvořit dílo plné emocí, barev a příjemné nálady. Několik minut se může proměnit v několik stran poutavého čtení. Baví mě strašně moc věcí, které mi dávají možnost prožít neobyčejné "na metru čtverečním," v několika minutách, během nichž se odehrává cosi, co ve mně zanechá hluboký dojem, co mne ohromí, donutí přemýšlet… Proto jsem si založila blog. Pocítila jsem nutkavou potřebu o tom psát...